KRISTUS.

KRISTUS.
Žen šest měl David král. – Mdlým okem lísal chtivě se k nožkám Betsabé. Stál v bitvách její muž – král v šiku prvním dal jej odpraviti lstivě. Na loži královském pláč vdovy stichne už. A velký Salomo, dar vzácný, důvtip skvělý při stavbě chrámové i četné volbě žen. Stan bohu dostavěl, už rozkošemi zmdlelý, syt vůní života, z nichž vála marnosť jen. Potomkem králů těch byl Kristus. V krvi svojí jak tajné dědictví jich vášní stopy měl. Však žezlo vůle své zdvih’ vášní nad příboji – „V dál odstup, démone!“ – v svém majestátu děl. Když démon pohlaví jej lákal dnem i nocí, v poušť vrh’ se, rdousil jej v své duše propastech. Jej zdeptav do prachu, král ducha byl svou mocí, však poznal nejtěžší boj z lidských bojů všech. 39 V tom boji nesmírnou mřel láskou v kruté muce: Ta, těla zbavena, jak slunce svítila! On po kom’s rozpínal své touhou schřadlé ruce, – mřel láskou k člověku, jejž bída ničila. V tom boji obrovské své duše sestoup’ ke dnu, zřel, kde má kořeny vše bída odvěká. Nes’ mnoho myšlének – však nejjasnější jednu: Vše poznat, odpustit, je cílem člověka. Ve drahou Galilej nes’ velké dumy svoje, tak plné čistoty, tak vyšlé z hluboka. Po krvi Mojžíš práh’. On pro lásku jde v boje a v lásce veliké vždy bude bez soka. 40