MATKA.

MATKA.
I. Ty poslední dny trýzně matčiny! Dusivý kašel, plíce vysíleny. K půlnoci výron krve jediný – a ticho navždy! Tvoje hlubiny, ty byly krví srdce přeplněny. Před léty šedesáti devíti v dítěti krev ta bujně, zdravě hrála. Pak počal se v ni jed zlý roniti – oň pečovali hadi ukrytí – padesát roků utrpení stálá. Ty’s v mukách čekal, až se rozední, neb světlo lampy noční příliš sporé. Hle, přišlo jitro; k zemi pohlédni: U lože kaluž krve poslední, s níž unik’ život z drahé hrudi choré. K těm ústům večer tisk jsi chvějný ret, chtě láskou zdržet prchající žití... Teď na nich vidíš rudé skvrny lpět. Horoucí polibek jich naposled byl bolný, jak když rozloučení cítí. 34 Ty, krvi z krve této, ztracena mateřské lásky těcha pro tvé žití. Tys jako tato jedem sycena... Nač vléci dalších roků břemena? Je nejlíp v ráz si cestu otevříti! II. Když v rakvi ležela’s, Tvé stuhlé tahy hlubokým smírem byly zjasněny, jak byl by dovnitř ve klid srdce blahý Tvůj zavřený zrak tmavý upřený. Slz plno v očích – v toužebném však chvatě do síně vstoupil drobných dětí řad; obrázek svatý každé kladlo na Tě, až jimi pokryt byl Tvůj černý šat. V zrak dětský, nechápavě rozevřený, pláč pokrytecký vlákal slzy ty. O závod štkaly, naříkaly ženy, jich slzí proud byl šátky zakrytý. Obřadně pokryv rakev Tvoji hrudou, sbor známých po té poctě truchlivé šel klidně domů. – Matko, brzy budou obrázky dětí na dně rakve Tvé. 35