NEZNÁM...

Vladimír Houdek

NEZNÁM...
Park známý, vůně pln. Noc toužná obnažila na ložích nebeských hvězd bílých na tisíce – i sním, jak bychom zde, kde šla jste vášní spilá, se měli setkati dnes, dětsky žertujíce, ze zadu, po špičkách, jak byste přijít měla, mně zakrýt dlaní zrak, jak přivřen v sladké mdlobě, a po svém jménu ptát se, šťastně rozechvělá, s tím smíchem srdečným, jak zvonil v dětské době. Já cítím: Kouzla víc, než ve hvězd záři bílé, je ve tmě pod žhavou a chvějící se dlaní, v níž oheň života plá v nejbujnější síle! „Vy znáte mne – kdo jsem!...“ – zní Vaše vyptávání. Já – – znám jen mocný žár, jímž spíjí vaše rety, znám vášeň, vilný vzdech, jenž vlnou ňader chvěl, však jinak neznámou jste, cizí, jak ty světy, k nimž sentimentálně a hloupě zrak můj zřel. 17