NEZNÁM...
Park známý, vůně pln. Noc toužná obnažila
na ložích nebeských hvězd bílých na tisíce –
i sním, jak bychom zde, kde šla jste vášní spilá,
se měli setkati dnes, dětsky žertujíce,
ze zadu, po špičkách, jak byste přijít měla,
mně zakrýt dlaní zrak, jak přivřen v sladké mdlobě,
a po svém jménu ptát se, šťastně rozechvělá,
s tím smíchem srdečným, jak zvonil v dětské době.
Já cítím: Kouzla víc, než ve hvězd záři bílé,
je ve tmě pod žhavou a chvějící se dlaní,
v níž oheň života plá v nejbujnější síle!
„Vy znáte mne – kdo jsem!...“ – zní Vaše vyptávání.
Já – – znám jen mocný žár, jímž spíjí vaše rety,
znám vášeň, vilný vzdech, jenž vlnou ňader chvěl,
však jinak neznámou jste, cizí, jak ty světy,
k nimž sentimentálně a hloupě zrak můj zřel.
17