NA DLUH.

NA DLUH.
Je žárné poledne. Je sama v dusné síni. Teď oknem vyhlédla v to stichlé náměstí: Pod oknem holubů dav used’ – stále jiní se s věže snášejí. Zde v švitořivém ruchu je klovat zrní zří – pak náhle povznésti a přímou linií plout k věžím v líném vzduchu. Jak toužný byl jich vzlet, z nich mnozí spěli v páru a letem dotkli se! A jak se šťastni, syti ve hnízdo vraceli tak nepřístupné žáru, kde budou v něžných hrách vždy nerušeni, skryti! A žena v dávný čas se myslí noří snivou: Co bylo polibků, co lásky v prvním vznětu, co předtuch rozkoše s tou vášnivostí divou! A byl to vskutku hřích, že v rozpuklém svém květu se celá oddala svou něhou důvěřivou? Při každém vzdání se slib žhavých retů vroucí byl těchou: Pro ni tak – tak bude srdce tlouci! Je něha vyssáta a city vyvanuty, pleť bez vší svěžesti jak podzimní list žlutý. A víra zlomena. Žal, bída číhá větší. 72 Hle, holub divoký přec našel srdce něčí, jež o něj stará se. Však ona, mladá žena, jež vpadlá ňadra má a líce zhubenělé a vrásky, množící se na ubledlém čele – je desce podobna, jež v koutě zavěšena ve tmavé hospodě, kde hřímá drsné pění. V tu desku pokaždé se jedna čára píše za doušek vypitý jen na dluh, kradmo, tiše: Čar stále přibývá – však kde je zaplacení? 73