NA DLUH.
Je žárné poledne. Je sama v dusné síni.
Teď oknem vyhlédla v to stichlé náměstí:
Pod oknem holubů dav used’ – stále jiní
se s věže snášejí. Zde v švitořivém ruchu
je klovat zrní zří – pak náhle povznésti
a přímou linií plout k věžím v líném vzduchu.
Jak toužný byl jich vzlet, z nich mnozí spěli v páru
a letem dotkli se! A jak se šťastni, syti
ve hnízdo vraceli tak nepřístupné žáru,
kde budou v něžných hrách vždy nerušeni, skryti!
A žena v dávný čas se myslí noří snivou:
Co bylo polibků, co lásky v prvním vznětu,
co předtuch rozkoše s tou vášnivostí divou!
A byl to vskutku hřích, že v rozpuklém svém květu
se celá oddala svou něhou důvěřivou?
Při každém vzdání se slib žhavých retů vroucí
byl těchou: Pro ni tak – tak bude srdce tlouci!
Je něha vyssáta a city vyvanuty,
pleť bez vší svěžesti jak podzimní list žlutý.
A víra zlomena. Žal, bída číhá větší.
72
Hle, holub divoký přec našel srdce něčí,
jež o něj stará se. Však ona, mladá žena,
jež vpadlá ňadra má a líce zhubenělé
a vrásky, množící se na ubledlém čele –
je desce podobna, jež v koutě zavěšena
ve tmavé hospodě, kde hřímá drsné pění.
V tu desku pokaždé se jedna čára píše
za doušek vypitý jen na dluh, kradmo, tiše:
Čar stále přibývá – však kde je zaplacení?
73