POSUD ČISTA...

POSUD ČISTA...
Má zrak Váš hluboký, tmavý, až doposud čistý jas. On často as oknem na řeku snivě se dívá, na koupelište, kde výská drobná mláď dovádivá, na jez ten, kde vlny se vypnou – a roztříští v ráz. Vy k retům svým posud číš vášně Jste nezvedla, čís opojnou, plnou slz. Snad jen na hravé děti, jichž volání, jásot a smích k Vám přes řeku letí, snad na vlny, výtrysk pěn zářných, Jste bezděky pohlédla. Mír provívá snění Vaše a čist je Váš mladý cit. – Však ony postavy mužů!... Ta svalnatá těla bílá, ta nad vodou vypjatá prsa, ta nahá, brutální síla!... Já strach mám, že čistota, něha se lehce dá porušit. Já strach mám, že neznámá bouře Vám duší zachvěje, že fádní Vám bude hra dětí, že budete zříti jen na těla mužů, jež v dáli svou bělostí svítí, že bláto Vám zakalí touhy a snění a naděje. 31 Já o Vás bojím se, dítě, – neb nad míru silna jest ve hlubinách ženského nitra vášní bouř náhlá! Ó kéž by Vás nikdy svým bleskem drtícím nezasáhla – kéž nemusí duše děs prázdnoty nikdy nést! Má zrak Váš hluboký, tmavý, až doposud čistý jas a ret Váš dětinný úsměv. – Přec pohleďte v myšlenkách denně na vlny, jež padají s jezu v bílé, třpytivé pěně, pak bujně se do výše vypnou – a roztříští v ráz. 32