Jak byla zmatena, jak čekáním a touhou
se chvěla Miriam!.. Bůh po andělu vzkázal:
„Zda volna Miriam?“.. On, Všemocný se tázal –
a slzy skropily jí černou řasu dlouhou.
„Zda volna Miriam?“.. Jí rozžhavené rety
vzkaz boha sdělily! Ten štíhlý anděl mladý,
lesk v očích, na rtech žár, stál před ní plný vnady!
Jak krásným as je pán, jenž vládne nade světy!
Rtů božích ozvěnou jen jeho rty se chvěly –
jak asi touhou mřel hlas boha láskou vřelý,
jak as je mohutný žár srdce Všemocného!
Své srdce, náruč, rty – vše s něhou připravila...
Rty šeptly ve mdlobách: „Staň se dle slova Tvého“ –
A v tmách jen tušila, jak rajská zář se lila.
Nad hlavou přelétly jí dny a týdny, léta.
A řada dětí už. – Však první – zázrak pravý:
Blesk divných myšlének z té dětské šlehal hlavy
a zřela nadšena, jak moudří, roste, zkvétá.
Až jednou... na dlouho se ztratil beze stopy...
A vrátil se jak blesk – se šířil – stal se Světlem!
Byl stokrát víc než král!... A přece slza kropí
tvář matky, předtucha chví v oku trýzní shnětlém.
A od té hodinky, kdy rajská záře lila
se s oblak – proběhlo čtyřiatřicet let. –
Tři kříže strmí v tmu a hora opuštěná.
„Staň se mi dle Tvých slov“... hlas ironicky sténá...
Svou hlavou Miriam o krvavý kříž bila;
vlas černý sbělel jí a šílená šla zpět.