Jen vyhlédnu si s okna, dole v rohu
plá svítilna jak světlo u oltáře.
A ještě vítr tepe do mdlé záře,
snad aby duše její vzlétla k bohu!
Zde očí dvé, v nichž jindy zářiť mohu,
zde bledé dlouhou nemocí dvě tváře – –
Dvě jiskry slabé v prchající páře,
dvé květů bílých na trnitém hlohu.
A kdyby shasl vítr světlo krásné,
zda nemocné ty oči také shasne?
Ah, svítilny, tak pláte ulicí
jak jasná duše lidská myslící –
a jak ten vítr do vás hrá a buší,
tak trpký život opírá se v duši.
V ta místa kráčím, druhdy plná stonů,
kde nocí dosud stíny kynou s cest
a mohou v dol se každou chvíli snést
v obživlá srdce jasných milionů.
Jak bouř hrá nade mnou ta hudba zvonů
pod baldachýnem, plným jasných hvězd,
těch svítilen, kde láska, síla jest
a sladkosť, něha neskonalých tonů!
Ó hvězdy, modré svítilny té říše,
co jásá, zpívá nad námi tam s výše,
vy sviťte nám a hřejte jasem v duši,
kde jako pupen skryta přání vroucná,
ať vzejde jaro, květy k žití vzruší
a zlaté plody snese do budoucna!
Hradčany. Večer snivý, jako bývá,
kdy myšlénkami, touhou k nebi rostu.
Těch svítilen je po tisíci, po stu,
tajemně jimi dole město zpívá.
Most kamenný. Ta pruha šedá, sivá,
pruh svítilen je nad tím, světla mostu,
jež chvátí zrak a pokynují hostu,
ať pokochá se, ať se chvíli dívá.
Dvé tady měst se v hudbu noční kryje,
je dělí proud, co šumem k hvězdám nyje –
Kéž, jako světla pruhy na mostě
ten zářný odlesk mezi města roní,
se v lidu mladistvém i v dorostě
spojený ujme zvuk a svorně zvoní!
Zní hudba smutně a jde lidu řada,
dvě svítilny jsou napřed, potom kříž
a potom vůz a mrtvá na něm tíž –
snad stařec, snad i dívka krásná, mladá.
Jdou k mému oknu. Oko moje badá
v těch davech lidstva, co jdou blíž a blíž –
tam vidíš starce, vedle juna zříš
a jdou, kam cestu svítilna jim spřádá.
Ah, svítilny, tak pláte ulicí
jak na nebi ty hvězdy lkající,
ta hudba k tomu, v tonu tolik stonů,
tak za léta jdou řady milionů,
tak chodí a je vedou ulicí
jak svítilny jich duše zářící.