MÁCHA.
Od města, v ústraní kde neznám, cizí
Jsi chorý čekal, až Tvá duše zmizí
v to líčené kdys Tebou prázdna moře,
po Labi hbitém jedu k severu.
A dospěl jsem k té hoře, pusté hoře,
kde zrak Tvůj naposled se v nádheru
hor nořil, rozptýlených po obzoře.
Na boku jejím rudé pruhy pouze
jak krev se táhnou. Šípků zralé plody.
Na vrcholu tom vydech’s v tiché touze
svou slední píseň, hledě v lesklé vody.
Však z jara – co tam planých růží asi!
Snad pustá hora ta si vzpomínává,
jak s ní jsi patřil v kraj ten, v jitřní krásy
a v památku Ti tolik růží dává?
V památku Tvoji? V třpytné labské vlny
když zrak Tvůj zíral velikých dum plný,
když s důvěrou v svou sílu, v příští slávu
Jsi pyšně pozved’ vzdornou svoji hlavu,
zhrdaje podlou záští nepřítele –
Ty’s netušil, že v několika dnech
smrt rázem zmrazí mladý srdce žeh,
že dokonáš v té síni osamělé!
26
Ty’s netušil, že památku Tvou skromně
kdy’s hlásat bude deska na tom domě,
kde neznám zhyneš!
Neznal’s, kterak vzhoří
kdys plemenná zášť v hrudi zatvrzelé,
jak ruce lotrů v plášti noci sboří
Tvou památku, jak strhnou desku chudou,
jak nad ní proudy Labe šumět budou,
v něž parník saský hrdě boky noří!
27