SLOKY ÚVODNÍ.
Ze světla božského, jež v člověku se tají,
tys’ jedním paprskem, radostí nejčistší,
jíž hráně života tajemné bleskotají
jak čistá zrcadla v slunci se shlédnuvší.
Slov matných z přeludů illusi žití stvořit,
jež v krátkém vzplanutí duch lidí pochopil,
když poznal potřebu snů velkosti se kořit
rozmachem myšlének i svobodou svých sil!
Od snů svých mladických o vzdáleném tom božství,
o slunci umění já z daleka vždy snil,
vítězných paprsků jež hází zlaté množství
po pláních života kol na tisíce mil.
Myšlénky nejasné, bouř’ těžce dusných citů
v síť rhytmů chytati, je v stohy hromadit
a pak je zažehnout a z plápolavých kmitů
jak k výši povzlétá, pak v opojení zřít
5
kus krásy odvěké, jenž srdce unáší mi
kams’ mezi oblaka jak Ganymeda kdys,
nad mými slokami a kmitavými rýmy
vždy touha nesla se jak příznačný můj rys.
Vřel život kolkolem tisíci stkvělých forem
a na mě útočil všech zbraní odrůdou,
řval mořem vzpěněným i andělů pěl chorem,
jichž étherický stín já zřel skrz bolest svou.
Mně lásky zlomené, mně nedosněné touhy!
A k mojí bolesti mě láskou upoutal! –
Tož v nicot žaláři já pro sport jenom pouhý
své city v sloky lil a tyto básně psal.
6