SLOKY ÚVODNÍ.
Ze světla božského, jež v člověku se tají, tys’ jedním paprskem, radostí nejčistší, jíž hráně života tajemné bleskotají jak čistá zrcadla v slunci se shlédnuvší. Slov matných z přeludů illusi žití stvořit, jež v krátkém vzplanutí duch lidí pochopil, když poznal potřebu snů velkosti se kořit rozmachem myšlének i svobodou svých sil! Od snů svých mladických o vzdáleném tom božství, o slunci umění já z daleka vždy snil, vítězných paprsků jež hází zlaté množství po pláních života kol na tisíce mil. Myšlénky nejasné, bouř’ těžce dusných citů v síť rhytmů chytati, je v stohy hromadit a pak je zažehnout a z plápolavých kmitů jak k výši povzlétá, pak v opojení zřít 5 kus krásy odvěké, jenž srdce unáší mi kams’ mezi oblaka jak Ganymeda kdys, nad mými slokami a kmitavými rýmy vždy touha nesla se jak příznačný můj rys. Vřel život kolkolem tisíci stkvělých forem a na mě útočil všech zbraní odrůdou, řval mořem vzpěněným i andělů pěl chorem, jichž étherický stín já zřel skrz bolest svou. Mně lásky zlomené, mně nedosněné touhy! A k mojí bolesti mě láskou upoutal! – Tož v nicot žaláři já pro sport jenom pouhý své city v sloky lil a tyto básně psal. 6

SLOKY EROTICKÉ.
Vy Jste se zjevila snivá, hluboká, bledá tak jako luna, když nahlédne v okno, za kterým zatvrzelec, hle, ponejprv pláče. Když Vaši ruku jsem políbil něžnou, já cítil, jak život Váš mým proudí tělem, a Vaší duše jsem chápal zasněnou tůni. Ó, kéž bych směl zříti, jak v hladině její mdlý jenom obraz můj se zrcadlí lehce, ó, duše má snivá, hluboká, bledá! Já ruce Vám líbal, Vám v oči se díval, však daleko při tom, daleko byl jsem, já zřel Vás jak hvězdu na nejzazším nebi. Jak nevlídné moře já skutečnost viděl jak mezi námi šerou dálku svou šíří a v lásky své rozpuku prvním s Vámi se loučil: Ó, kéž bych radš’ mrtev v rakvi již ležel, bych nerušen snít mohl klidně a věčně o Vás, má snivá, hluboká, bledá! 7

ÚTĚCHA.
Po smutně půvabném tom vonném okamžiku, dech ženství nejčistší kdy kol mých skrání zavál, já v pochvu zarazil své nenávisti dýku a v ňadrech udusil závisti smrtný nával. Já vypil hořkost svou a vzpřímen stoje tiše do modra věčnosti jsem upřeně se díval, zkad hudba smíření v mrak smutků našich dýše a píseň pohřební zas mnohým snům jsem zpíval. Však ohněm Bolesti jestlis’ mne, Bože, stihl, by sčistil’s duši mou a cenu moji zvýšil, já za blesk děkuji, jenž v moje srdce švihl a symbol očisty v erb touhy mojí vyšil. 8

BOUŘLIVÝM SRDCÍM.
Přeludy svůdné, jež bolest a touhu ze srdce tvého lákaly k marnému letu, vzbuzením hrdé mužnosti zapuď, smutek však, jenž v duši tvé zbude, umělce gestem proměň v kamennou sochu! V bělostný mramor zaklej myšlénku svoji, skrušenou Niobu se zvráceným okem, v němž stesk se zrcadlí raněné něhy, z kterého bolesti němých dojemně mluví, skeptiků touha po víře pláče, oddanost slabých pohnuta mlčí. Myšlenku svoji, Niobu smutnou, v podobě žalem strnulé matky na cestě stát nech, dav kudy chodí, že snad jej pohneš k hlubšímu snění, v kterém se tají zbožnosti záchvěv. 9 Ty ale zůstaň opodál státi, ni brvou nehni, nepohni svalem, umrtvi touhy své z břehů vystouplou řeku, snů svojich zaškrť úsměvy klamné, klidně se dívej, dívej se mužně, kterak se stromu věčnosti prší ctihodné hvězdy jak vadnoucí listí. 10

KVĚTINY.
Na lodyhách rostlin, jimiž pohrával vánek, v stech různých odstínů se pyšnily květy, své kalichy vstříc otevíraly rose a slunci a k lásce sváděly motýlů těkavý národ. Na pohled v přátelství, harmonii a klidu se zdály s kopřivami žít lilije snivé, modř pomněnek se zákeřným úsměvem blínu o půdu živící v tichu a snění se dělit. Však dole pod zemí, sil kde dřímaly zdroje, jež z tupého spánku listím k slunci se táhly, tam křivé kořeny se divoce rdousily spolu a jeden druhému se záštím ubíral půdy. Jak hadů spletená těla se svíraly zlobou a otravné líbezným strojily úklad, co s úsměvem k sobě se klonily květy a barvami navzájem vespolek hrály. 11 To byly květiny, jež neznaly vědomí světla a nechápajíce osudnost veliké síly, jež z lásky a krutosti stvořila žití, se nenáviděly v lásce a milovaly se v záští. Z týchž prvků stajených v oblasti pravěké země táž božská idea v tisíci formách se zdvihla, a sama sebe teď miluje, s sebou teď válčí, na vrch se usmívá, stravuje uvnitř. Však ty, jenž tyto čteš letmo sněné jen řádky, ó, kéž bys pochopil, že modlitba citů od květů rozmarných sem až mohla mě nésti, jež vznáší se nad všeho vznikem i smrtí. 12

SFINX.
Nad všechny touhy své a myšlénky své smělé, z nichž mnohá zahárá jak meteoru zář, a jiná umírá kdes v tichu osaměle, zřím chmurně tyčit se tvou zkamenělou tvář, ó, zjeve záhadný, o nějž se peruť vůle tříští, když přes prohlubeň má přenésti genia, jenž směle útočí, by urval době příští lupének vavřínu, jímž čelo hrdých plá! V tvém klidu posupném jen otázka se shlíží života vrátkého hry nejvíc hazardní, kde lvové ducha mrou za slabosti své mříží a síly záblesky sotva se rozední, lze zříti přibité na neúprosném kříži, o možném vítězství kde naposled se sní. 13

OBLAKA.
V azuru modrém, kde ptáci se tratí, lehounce plují jak plachetní lodi oblaka bílá; od břehu k břehu to od věku k věku převáží na nich čas myšlénky naše, nesmělé touhy. Oblaka bílá, ó, zůstaňte státi, prchavý půvab bych zachytit mohl rozmarů vašich, sny moje tiché, jednou jen sněné, již jste mi prchly v modravé dálky, oblaka bílá – – – –! 14

JEŠTĚ OBLAKA.
Jest jeden požitek vybraný, čistý a jemný, však vězeň v žaláři i tulák loudavý se může jeho lahodou stejně tak spít jak caesar sedící na trůně v mdlobě a nudě: tam v bílé mraky zřít, v to chmýří hebounké jak kotouče vrcholí v sny báječných staveb a jak se láme, trhá, tiše se boří a jako touha zahlaholivší písní se rozplyne zase v nebeských luzích...! Tak chtěl bych též všechna pohnutí svoje, vzlet vášní vzbuzených i myšlének květy utvářet v měnivé hráně, v krystalů růže je semknout, jichž stěny nejmenší odráží plameny kosmu, výkřiky drsné v nich s líbezným ševelem protkat a jako v jediném výdechu bělavé páry se vší tou marnou a krásnou života slávou tak tiše a snivě se rozplynout v modru...! 15

ILLUSE.
Ty paprsky jara čela mého se dotkly tak něžně, jak tušení vzdálené krásy! Ó, myšlénko smělá, že by se přiblížit mohla! To vzácně sémě že by vyklíčit mohlo v strom květy svými se sluncem závodící! Že úsměv lahody mohl by utkvět v mé duše zrcadlu na dlouhou dobu. Ó, illuse, ty lásky příliš jsi hodna, než v propast zklamání lze nechat tě klesnout, to raděj’ zmužile strhat chci rázem tu kouzelnou přízi pavučin z duhy a jenom tvé ozvěně slabé, jež zaniká zvolna v mé duše zapomenutých koutech, chci občas naslouchat, ach, jenom kradmo a malým hříchem tím zúrodnit opět pláň svojich myšlének pustou. 16

NA CITÁT Z GOETHA.
Ty chvíle záletná, jíž člověk omámen se mezi zvířetem a bohem potácí, kdy bouři myšlének pod čelem cítí vtřívřít jak příbor mořských vln, jež k nebi útočí, a oheň v srdci svém, jenž stačí pro vesmír, ó, chvíle, neprchej, ty jsi tak krásná! Ty, která letmo jen mě raníc polibkem mou smělost probouzíš, bych skokem jediným v týl oři vrhl se, jenž pádí z neznáma, mé štěstí, sláva má, můj úděl vteřiny na polích věčnosti, kol jednou jedinkrát – ó, jeho vlající se hřívy zachytit, vše strhnout v náruč svou, číš vypít poznání! Teď kdyby světice zde stála přede mnou, k níž čistých tisíce se modlí oddaně, já rázem bych ji sved, své ruky pokynem vzdor davů zkrotil bych a v myšlének svých jho je kouzlem upoutal, je před své modly vlek’, své modly rozbil pak a sám se posadil na jejich moci trůn tvou silou mohutný. Ó, chvíle, neprchej, ty jsi tak krásná! 17 Však pouze člověk jsem a chvíle vládne mi; své snuji mátohy a ona prchá již, ba ona jest již pryč, a jenom v daleku ji zřím se ztráceti jak ptáka v oblacích, a jenom touha má se za ní pozvedne a zvolá nesměle a zvolá truchlivě: „Ó, chvíle, neprchej, ty jsi tak krásná!“ 18

SONET.
Ty život miluješ jen v jeho ozvěnách jak snivý posluchač, jenž na balkoně dlí a hudby vzdálené se kochá na vlnách, v nichž cos’ jak luny svit se matně zrcadlí. Však dole vzpoura vře tlumeně dosavad, by náhle propukla a odpoutala lvy svých vášní divokých, ničících napořád, před nimiž rázem v prach se skácí bozi tví. Nuž, jen ji obejmi, té vzpoury vůdkyni a vzdát se neváhej těm zrakům plamenným, jež výbojnosti svou svět dum tvých zastíní; neb život v chvíli té dá volnost spoutaným a schopnost vybít se jak v bouři mračno v ní a všechno ostatní je marnost, přelud, dým. 19

TOUHA.
Ty, které nelze dát jména ni tvaru, dnes zakuklena přišla jsi ke mně, mě přišla jsi zkoušet, zda tebe pochopím, zda tebe poznám skrz tvojich závojů řasy. V spůsobu bolesti přišla jsi jednou mým srdcem citlivým zmítat a zmizela’s opět, by’s na to z daleka tušit mi dala svou tichou líbeznost čistou. Tu jsi mi kynula úsměvem květů vzpučelých podél mně určené cesty a v pochmurných mracích zas jsi se ztrácela tonoucí náhle jak noci poslední hvězda. 20 Žen něžných pohledem křížila’s dráhu, jíž síla neznámá v dálku mě hnala kams’ ke břehu moří, na jejichž zčeřených planinách zřel jsem tvé v dálce mizeti plachty. Zda pravdou byla jsi, posledním slovemslovem, v němž všeho příčina hluboce kotví, či souzvukem lásky, jímž svět náš celý se navzájem drží nad věčna hlubinou temnou, či krásou, z temnot jež útvary láká ve světle života duhově vířit – mně těžko lze říci, však zakuklena když přišla jsi ke mně, já tě poznal, ó, touho! 21

KUPLET PIEROTA.
Ve výši modré, orli kde sídlí, na ostří nože tančím dle rhytmu guitary svojí. Pode mnou propast prázdno své šíří, nade mnou prázdno závratí zeje a já si zpívám: „Motýli v slunci dvoří se květům, na šírém moři laškuje hravě s vlnami bárka, ve stínu stromů podvečer šeptá ubledlý mladík s bouřlivým srdcem milence v ucho – a já si zpívám a já si tančím v modravé výši před tváří orlů na ostří nože.“ 22 Myslíš, že radost, čisté že štěstí píseň mou budí v duše mé víru dotknutím touhy? Kdybych měl věřitvěřit, plakal bych pouze, milovat kdybych žárem měl celým, skonal bych rázem. Na ostří nože v závratné výši tančím dle rhytmu guitary svojí, a sobě zpívám: „Motýli mrtvi – lahodným jedem květů jsou spiti, shltily loďku zrádné již vlny, ve stínu stromů ve vlastní krvi s olovem chladným v bouřném kdys srdci kdosi, ach, leží – a já si zpívám a já si tančím, co je mi propast, co ostří nože, ha, já si zpívám; v guitaru tlouci pomáhá ďábel, srdce mé puká, rolničky zvoní, píseň to dobrá.“ 23

NOTTURNO.
Své Musy plachou laň když jsem již uchvátil jednou, tak snadno nepustím těkat ji vzduchem; s ní chci se milovat, až k jitru nebesa zblednou a rosa se zatřpytí na listí suchém. Ji ve své levici nechám pokojně spáti a pravou vystavím ze vzduchu hrady, z nichž oken tisíce v kraj bude bájek mých pláti, snem jí mi vnuknutým kol zalidním sady. Tu krásným světicím se kořit lupiči budou, a lásky skřítkové pedanty bouřit, co zatím andělé strašlivou schváceni nudou již spousty cigaret počnou tam kouřit; do plžů nevzhledných běs náhle pitvorný vjede, jenž rázem všechny je v motýly změní, co stafáž líbeznou ke tváři Julie snědé a svůdné pro tílka opojné chvění; 24 a luna bude plát a zvuky mandolin sladkých tam klokot fontány rušiti bude, oživne Romeo, by v slokách zpěvavě krátkých své srdce rozptýlil ve květy rudé. Až náhle přikvapí den s lesklých paprsků mečem, hru stínů zažene v údolí skryté, tu s mojí milenkou špic lásky nejvyšší stečem, již strměti nad srázem temnoty zříte. Pak s jedním polibkem tak jako Okean dlouhým se smutni rozejdem na dlouhé časy: já bít se s životem ozbrojen veršem jen pouhým, a ona znovu si upravit vlasy. 25

BIBELOT.
Hle, kraje luzného jak obraz mdlý v hladině zčeřené se zrcadlí! Tam každé barvy tón a linije se stokrát rozlomí a rozlije. Tam s krásy lahodou si vlnka hrá, že sotva obraz ten zrak rozezná. Či snad to bláhový mé lásky sen se síly hlubinou to hrá si jen? 26

DUHA.
Myšlénka vzácná, křehounký pocit – libela letí; barevné bubliny ve vzduchu tančí citů mých děti. Po kopcích slunce lehce si výská, křepce se směje, co zatím v dálce chmuří se, chmuří – ba juž se leje. Libela prchla – zlomil se pocit – myšlénka zhasla; rychle jde domů dívka, jež ovečky pásla. Nad páry luhů z křišťálů pestrých most, hle, teď pne se, z mraků se vznáší nad zemí sirou, ztrácí se v lese. 27 Na mostě náhlém Rozkoš i Bolest – ač dříve v boji – ruku teď v ruce, polity sluncem, s úsměvem stojí. Přes oblouk mostu píseň má křehká stádo své vede: myšlénky plaché, libely vzdušné, snů stádo bledé. 28

SONET.
Vás chápu, andělé, a miluji Vás též, Vás, kteří nejníže když skloníte svůj let, přec s výšky závratné snů našich zříte věž, již ženem’ do výšky, ach, kolik tisíc let?! Však po všem vzletu svém rád navracím se zas ve sféry míjivé, v nichž souzeno mi žít a v hlahol obecný svůj rovněž mísím hlas, když s číše společné jdou všichni rozkoš pít. Od červa slizkého až k tuchám démonů žít citem veškerým i bohatstvím všech snů – toť touha poznání, jež z temnoty nás štve v proměny bez konců, jež jako žebřík jsou ke světlu vedoucí propastí starých tmou, ó, duchu všejemný, před věčné bdění Tvé! 29

ŘEKA APOKALYPTICKÁ.
...skrz věků pustiny proud širý valil se ne vodstva vlhkostí, však tvarů rozruchem. To trůny královské, knih spousty nesmírné i světic lilije, okovy otroků, harf snivé trojhrany, na něž snad andělé, snad ženy hrály kdys, zničená sloupoví, pod nimiž zástupy se jednou modlily a jindy rouhaly, dál srdce milenců paprskem vášnivým desetkrát proklaná, a stoly ze sloni, jichž nohy zlomila tíž zlata nesmírná uprostřed orgií, a těžcí slonové, již údy drtili ve bitvách divokých, jež kdysi vzplanuly pro lesklé tiary či bílá těla žen, též rýče zubaté, ztupené půdy tvrdostí, přístroje učenců i herců škrabošky, oltáře zbořené – to vše se valilo širokým řečištěm klikatě tekoucím, pustinou bez konců – prostorem – věčností! 30 Z tohoto chaosu co chvíli vyplula nad povrch pohnutý bledá tvář člověka a lačně zírala, ach, záři slunce vstříc! Tam v dálce, vysoko, stín kondora se mih’, myšlénka zbloudilá do tajů neznáma, a člověk zmizel zas a dál se valil proud, na břehu kteréhož sfinx snila strnulá – – – 31

PIEROT EXTEMPORUJE.
Na poli sehnut zápasem tuhým se vzdornou půdou o kousek žití čelo své utírá člověk; lodí svou čelí na zrádném moři spiknutí živlů se smutkem v srdci hrdým však čelem; s myšlének skalou na svojich bedrech po svahu horstva pomalu stoupá závistí uštvaný génij – a já tu sedím v papiros dýmu s mučivou touhou po hrdé kráse bezcitné ženy. Jiní se bijí, padají v bitvách, pro marnost krásy já zmírám zvolna bez meče v ruce. Vysoko nad vším lhostejnost bohů, hluboko pod vším záhada smrti tajemné stíny své šíří – – – – 32 Jestli však, moji pánové, dámy, bavit se chcete, stojím Vám k službám vším vtipem svojím; krví svou Vaše svlažit chci rety, suché již žízní po nových dojmech, chci se Vám věnovat celý, byste se pásli na mukách herce, s úsměvem zřeli, kterak jej bolest po kusech trhá, stojím Vám k službám, pánové, dámy, příznivci, ctitelé moji, a kdybych mohl zradit Vás v něčem, jed kdybych mohl vlíbat Vám na rty – já bych Vás líbal! 33

ORLŮM ZMIZEVŠÍM V DÁLCE.
V močály tiché den klesá zvolna, myšlenky tonou v jezeru snů; myšlenky tonou v jezeru snů, srdcem jde touha teskná a bolná. Bratři mí čačtí, orlové bystří, k moři kams’ táhli v modravou dál; k moři kams’ táhli v modravou dál volní a hrdí touhy mé mistři. Bez konců zdá se noc býti dlouhá, východní dálky nehlásí den; východní dálky nehlásí den, zhynula síla, zbývá jen touha. Orlové pyšní, šťastní mí bratři, jitro až vzplane, nebudu živ! Jitro až vzplá a nebudu živ, řeknete, Vám že srdce mé patří? Pro Vás vždy vřele srdce mé bilo, z Vašeho rodu pocházím já, z Vašeho rodu pocházím já, zlomená peruť, nevzkvetlé dílo... 34

POHODA.
Jsou dnové tajemní v proudu lidského žití, kdy směr tvého chtění se rázem obrátí, jak někdy na moři vítr. Co včera strmělo příkře skaliskem pustým, dnes lučinou květů se pestří a vlní, kam dohlédne zrak tvůj. Tvé váhání věčné pojednou propukne v lásku a nenávist zvolna v smíření taje ve věčném rozmaru slunce. Tu na své bolesti, na svoje raněné srdce, na svého vlastního „já“ tajemné jádro se zapomíná tak sladce a žije se životem košatých stromů, tu zurčením potoků duše si zpívá a mlčením nocí se modlí. 35 Tu nicota Všeho hvězd vesmírem květe a v snů tvých křišťálu kus věčnosti chycen,chycen ti dovolí na dno zřít moří, kde síla pravěků ve hmotě ztajena dřímá, z níž rosteš i ty, zrcadla citlivá plocha, jejíž pyšné jméno jest: „Člověk!“ 36

REFLEXE NAD ZŘÍCENOU CAMPANILLOU.
Na trosky Campanilly jsem patřil na trosky kusu latinské slávy, kteráť i naší hrdosti matkou! Já viděl zapadat slunce nad beztvárnou kamení kupou, ach tutéž stkvoucí se hvězdu, jež zřela kvésti století slavná nad lagun zasněným klidem. Jich pohasla sláva, plá dosud slunce. Však i ono též jednou shasne, uvadne jako květ ve váse vyschlé! A naše vlasť, zem kvetoucí kdysi, se bude potácet v mrákotách zmaru jak vesmíru vzpomínka temná, jež slaběj’ a slaběj’ se ozývá duše kdes’ na dně. 37 Tu někde v jiných končinách Věčna si jiní tvorové vyprávět budou o slunci vzdáleném, jež svítilo kdysi! Ó jaká to myšlénka teskná: co po nás zbude, co po nás zbude, po naší slávě, po pýše naší, po naší úporné práci, po našich láskách, po našich bozích – –! Jak ze sna se probouzím z myšlének náhle a kolem mne na všechněch stranách hřmí život, bouří se, víří a směje. 38

SONET O PLŽI A PEGASU.
I zakrnělý plž si rád též občas zasní o vzletu Pegasa do nejvyšších až sfér, kam oko dohlédne, když obzory se zjasní po bouři očistné jak z jara podvečer. On zří jej svobodně dál prchat smělým letem přes vodopády hvězd a černá moře tmy, sám sklíčen schopností svých nepatrným světem, z nichž leda touhou jen se odvážiti smí. Však po všem přijde smrt, naposled zajásá to božsky nadšené vždy srdce Pegasa, a zemře také plž, však smuten, tich a něm, a nikdy pranikdo se o tom nedoví, že toužil rovnat se myšlenek orlovi a lítost z velkosti že bouřívala v něm. 39

LEHKÁ VARIACE NA TOTÉŽ THEMA.
Kdes v koutě zahrady bujné uprostřed květů plž loudavý snil o Pegasa vzletu. Tu večer šeřivý se v zahradu tu vkrad’ a s hvězdami se vzduchem rozlil chlad. I přihnal se Pegas ulétnuv tisíce mil a plže snivého kopytem rozdrtil. 40

NÁPIS NA SKÁLU RŮŽEMI OBROSTLOU.
Ze svojích myšlének jednu, ó Tvůrče, v květ zardělé růže jsi chytil a jinou jsi zaklel ve tvrdý kámen a miliony let položil Jsi mezi nimi k věčnému toužení, než opět splynou. A to je život náš a jeho bol a jeho kouzlo. 41

NA MANON LESCAUT.
Vy nebezpečně jste krásná a lehkomyslná stejně! Na věčnost přestane myslet, kdo Vaším půvabem schvácen, a přece jste štěstím! Jste věru štěstím i tehdy, když bolest vzbudíte žhavou v tom srdci zblázněném touhou, jež zpíjí se Vámi, neb Vámi podmanil život sny všechny mé lásce! Zda víte, kolikrát marně jsem znova milovat zkoušel, však zklamán pokusem svojím, k Vám opět vždy se zas vrátil, vždy smuten nežli dřív více a vždy více žízniv! 42 A Vás já nebudu míti! Byl jiný miláčkem štěstí. Já marně smíření hledám pro rozpor vzbuzené touhy, pro nesouzvuk citů jak rým pro svou píseň! Vy očekáváte, drama že odehrávat se bude půl v skocích veseloherních, půl v pósách koketně smutných a skončí vše dobře. Ne! Odehrálo se dávno juž nikým nezřeno ve mně, má trpká zkušenost silná jen vážných citů zná hovor Vám nechápatelný. Však krásnou dále jste, svůdnousvůdnou, a tajně vždy budu toužit Vás ve své náruči míti, dle snu svého lepší, než jak jsem Vás poznal! 43

REFLEXE.
Ač na hlavě své juž vlas šedivý jsem našel, ach, příliš věru to časnou jeseně předzvěst, dál neustávám v bílou hvězdu svou věřit. Ze snů svých lehkého dýmu, z tušení možností velkých, jež jako bleskem kdys’ čela mého se dotknou, a z touhy po hlubokém významu poznaných věcí jsem cosi já upředl sobě, co vyjádřit těžko, však srdcem – ne smysly – lze pochopit snáze, byť jsi se vzpíral všední dát tomu jméno. A toto něco, co věčně doufat tě nutí, že vzejde den, kdy plným souzvukem zazní v tvé duši ozvěna toho, co souhrn tvých tužeb, to bílou hvězdou plá na nebes mých pláni a pousmívá se v chmur přeludy temné, toť moje příčina žití, má síla, má víra. 44 Ty pravíš, že to snad choroba jenom, duše tvé slabost, jež do svojich prázdnot, když poznala nicotu svoji, přec ještě mátohy světlé musí si vmýšlet? Stín pochyb nesčetných jak bouřlivý vichr se zdvihá a hlasy probouzí, v nichž smrt a rozkol se tají – já věřím dále, odhodlán k všemu, hvězdo má bílá! 45

PÍSEŇ.
Okamžik chápání! Jak krátký je, malý, máš-li pohltit všechny ty bující zjevy, z nichž úžas se do tebe jako povodeň valí, ó všechna ta světla, mlčení velká a zpěvy, v jichž centru se srdce mé zmámeno točí a komu by mělo vzdáti se, neví. Ze všad se dívá tisíce kouzelných očí, a v duši to klesá a stoupá a zpívá, že hruď tvá z mramoru ach div se nerozskočí. O nicotě všeho v ten chaos hlas splývá, jak věčnosti signál pomalu hyne, a člověk poslouchá, v dálku se dívá a cítí, jak bez vesel po moři bez konců plyne. 46

SONET.
Tam v modré dálky zřím, v nichž zvolna rozplývá se mých citů lehký dým oddaných kráse. Tak zapomínám na se, své tělo opouštím, jak rozvanutý dým když v modru rozplývá se. Opuštěn hmoty hořem, že květinou jsem, mořem či orlem snad, já sním a schvácen šíří snění v jediném okamžení tu věčnost pochopím. 47

JEDNOTVÁRNÁ MELODIE.
V rákosí šumném zpívala láska důvěry plna naivní svůj zpěv, důvěry plna v naivní svůj zpěv trilkovala si křehounká kráska. Vysoko nebem letěly mraky měnivou třásní podobny snům, měnivou třásní podobny snům lákaly k sobě lásky mé zraky. Oblaků dechem přelétla léta, změnila lidi, změnila kraj, změnila srdce, zahnala báj z rákosin šumných na konec světa. Na konci světa plakala láska pro bílý leknín nadějných snů, pro bílý leknín nadějných snů zalkala tiše křehounká kráska. 48 Šediny první do vlasu vtkává běžících mraků nemluvný spěch, hasnoucích citů nemluvný vzdech možnosti marné teď oplakává. Ó, moje lásko, lekníne bílý, nad rmutnou vodou plove tvůj květ, ve rmutné vodě tone tvůj květ, do kalné tůně zvolna se chýlí – – 49

NÁLADA.
Na měnivé třásni rozplývajícího se mraku, hle, paprsek slunce se zachyt’; to v tůni tvé duše idealu zaplanul odlesk, jejž dosáhnout lze jenom ve snu. Před zrakem tvým září na nejkratší chvíli ta veliká scéna, snů tvojich bitva, z níž jako hrdých andělů znějící pozoun zní modlitba platící kráse. Až na dno tajemství, kde zlo se od dobra dělí a od děsu souzvuků úsměv, ty chýlíš své čelo a záhadnou souvislost chápeš, jež mezi muškou a zářící hvězdou. Tu pozdvihneš hlavu opojen velkostí snění, tvé srdce ještě se chvěje, však předmět modlitby tvé již zmizel, zemřelo božství, jen v srdci tvém ozvěna – píseň! 50

SOBĚ.
Já jeden nápěv svůj než vydechl jsem jen, let dlouhých kolik, ach, jsem musil strádati, a nikdo nechápal, že touhou zakuklen sen přízně chvěl se v pochyb závrati. Jak jinak šťastným ten, jenž pro své duše tón vždy srdce nalezl příbuzně laděná, jichž milým souzněním v ples jeho vždy i ston mu vpadla sympathická ozvěna. A tak mi nezbývá než klidně za vděk vzít jen lásky odstínem, ač více toužil jsem; že aspoň tušil jsem, kde nemohl jsem žít, když králem ne jsa aspoň vyhnancem. 51

OSTATNÍM.
Znáš velký pocit ten, jenž vášnivě tě schvátí, ty, který sobě sám jsi tajemným tak světem, když k tobě jiný svět se náhle řítí letem a jeho vzdálenost se mezi vámi krátí? Když náhle k duše tvé snícímu ještě kraji se jiná přihlásí a jata gravitací jak k slunci planeta se s hrůzou lásky vrací, v níž život budoucích, strom v semenu se tají? Tříšť sluncí úchvatnou růžový příboj žene v objetí milenky toužením rozechvěné na úkor odkvetlých sta nových vzbudit tvarů, a těžká hmota tvá se v zlatou mění páru, přes hlubin temnoty si žhavý oblouk klene a mramor studený roztaví v lásky žáru! 52

MELANCHOLIE.
V parku starém zpuchřelá Venuše stojí rozšlehaná větrem a deštěm, než-li socha více juž kámen. Věru sotva kdo by dnes poznal, ten že kámen byl genia ohněm ožehnut kdysi! V prostor široký, v neznámo kamsi křehounký krásy jev prchnul, zpustlo jedno ze sídel jejích. Ona si květe v místech teď jiných dívčí mladostí, souhvězdí leskem, zde pozůstalý však mluví jen smutek. 53

ŘEKA SNŮ A SRDCE BÁSNÍKOVO.
O řeko mohutná, jež nespoutána se valíš a v změti myšlének v balvany ztuhlých proud zlata žhavého tříštíš v hvězd roje pršící temnotou věků! Pod okny poetů učených příliš svůj hučíš dunivý hymnus, však oni nechápou tebe, knih přežvykujíce litery mrtvé. Však srdce básníka, jež poletuje si volně na svého rozmaru hrajících vlnách, svých peřejí jato jsouc písní tese zamyslí lehce a zůstane státi. V něm ozvěna věků s tvým rhytmem se pojí ve paprsků tance jásavé písně, by vše to zblednouti smělo – ach, třeba jen před krásou venkovské dívky. 54

CHMURNÝ SEN.
V jho těžké zapřažen s lidskými bratry svými já táhl močály tu z břeven sbitou káru, v níž seděl Osud náš nepohnut trpícími, již spolu trpěli a spolu žili v sváru. Tak za dnů pochmurných, kdy bořil se juž v bláto ten Džagernautův vůz a provazy nás dřely, o slávy mátohy a zlo rodící zlato my spolu prali se a záští na se vřeli. Tu k smrti zemdleným On popřál chvíli klidu, jak mezkům do jeslí žlutého hodil kovu, vavřínem ověnčil strhaných svalů bídu a potom bičem prásk’ a juž jsme táhli znovu. A v pustém davu tom, jenž k vozu zapřažený šel nerad zarytý kams’ k neznámému cíli, své měl jsem přátele, své milované ženy, jež radost na chvíli v mém srdci probudily. 55 Když ale vypuk’ hlad, tu bez rozdílu náhle jsme počli navzájem se vraždit vášní slepí, jak šelmy žíznivé když svlažit rty své sprahlé chtí krví kouřící, jež na ústa se lepí. Ve chvílích oddechu zas v orgiích se spili otroci Osudu a skrovný zbytek božství v jich duších stajený divoce dorazili, jak vášní zmatené a opojené množství. Když mnozí padli z nich, jich děti nastoupily a jako oni zas vůz Džagernautův táhly a stejně trpěly a rvaly se a vyly, až vysílení v týl hrot vrazilo jim náhlý. Však přišly chvíle též, že všichni vzpomněli si, že vlastně milovat by trpící se měli, a v náhlé extasi tu na pahorek lysý kříž velký vztyčili jak symbol osamělý. Jen obr na voze ledově klidný seděl jak božstvo železné, jež zná jen sílu svoji, jak by nám v ledví zřel, tajemně na nás hleděl, a když jsme ochabli, svou zaharašil zbrojí. – To byl můj chmurný sen, jenž po léta mě trudil a teskným zjevením zaháněl klid mé duše – A ze sna toho já se do dnes neprobudil. Však dlužno nezalkat – jen konstatovat suše. 56

HUDBA VEČERA.
Když mlčí lesy kol a luna jen se dívá na spánek krajiny klesnuvší v šerý stín, tón lásky zlomené tu osaměle zpívá v tvém srdci uvízlém ve přízi pavučin. Tu bolest lásky tvé se v touhu zvolna mění, lkající tlumeně jak hudba vzdálená, v oddanost vyznívá tvé touhy vlahé snění a smutkem v úsměvu na tvojí tváři hrá. Vzpomínka nevlídná kams’ do hlubiny klesá, klidnému azuru i zamlklosti lesa svou dává odpověď i srdce tvého klid. Ve blánu duše tvé teď čistě připravenou lze nové dojmy psát, jež z neznáma se ženouženou, a nové radosti i žaly znova žít! 57

CARPE DIEM...!
Chvíle pravá, chvíle štěstí, v níž je možno plně vzkvésti, vyžít schopnost svoji do dna, chvíle velká, smrti hodná! Ustaň hráti se snů díží, když se ona chvíle blíží, v níž se určení tvé splní, na okamžik věčnost zvlní. Chvíle prchla, snil jsi právě, lidskost tvá se válí v trávě, člověkem juž nejsi celým, jasným duchem, touhou smělým. Raděj’ zemřít velkou chvílí, nežli sklidit plané býlí žloutnoucím juž na pažitě polo stařec, polo dítě. 58

***

Ó, duchu všemocný, však stejně též vlídný, Ó, duchu všemocný, však stejně též vlídný,
já skromně prosím Tě, však neméně snažně, by večer poslal’s mi, jak tiché jezero klidný, jenž v moje těkání svou písní splynul by vlažně! Ach, večer poklidný, v němž vzplanula světla hvězd věčně úsměvných nad nicotou snění, ach, večer dumavý, v němž nejasná tušení vzkvetla o skryté věčnosti v jediném, čistém políbení! 59

VÍRA.
O hvězdo líbezná a přece silná tak jak slova planoucí, jež přes rty prorok pouští, by duše zdrcené povznesla do oblak a zhynout nedala žíznivým chodcům v poušti – já tebe nepoznal, když ponejprv tvůj blesk nad chaos zmítaný jak pozdrav dobra vzplanul a mlhou vášní mých v mé duše pronik’ stesk a jako milosti posvátná krůpěj skanul. Však jak jsi zhasla jen, já na ráz pochopil, že prvek andělský, jenž ukryt dřímá v duši, své vůle vzplanutím hráz temnot prolomil a mečem z démantu var slepé hmoty ruší. Než ty jsi zašla již a když jsi po letech zas náhle vzplála mi, já zas nepoznal tebe a v chtíčů nezkrotných – jak ve vězení zdech – svou hřivnu utrácel a kalil svoje nebe. Však dnes již tebe znám a vím, že v srdci mém – ne ve prostoru kdes – průsvitným ohněm hoříš a v bídy záchvatu co mřelo stokrát zlém, svým jasným úsměvem ty po sté znovu tvoříš! 60

BABÍ LÉTO.
Tys opět zde, ó, měkká jeseni, ocůnu fialový tón jež necháš prokmitat v luk zeleni a věštíš s úsměvem svůj skon! Pod nebe tvého jasnou bledostí mi něžný smutek rozkvétá nad ulétnuvší chvílí radosti a jako perleť duhou hrá. Tu jako v kocábce můj křehký cit na babím létě pluje výš, by zřel, co mohlo příliš krásným být, však nevrátí se již. 61

PODZIMNÍ MOTIVEK.
Má láska je jak šumný keř, jenž větrem jat, svou píseň šelestí, tak snivě vždy a plný dum, však v růží zář nemůže rozkvésti. A nerozkvete ani též, neb zvadne října dotekem dřív, než-li poupě nasadí a zarosí je sladké mdloby snem. A byl přec pro květ určený ten keř, jemuž tak těžko rozkvésti, a celá jeho výmluvnosť, že zvadlým listem smutně šelestí. 62

SNÍLKŮ LOS.
Ty věčné toužení po světle krásy, ty znáš se přestrojit v myšlenku vzletnou, jež ženy líbezné vzezření dá si, oděné málo jen guirlandou květnou. Kdo tebou dotknut byl pouze jen jednou, klid srdce celého pro vždycky ztratí, neb ve tvém zrcadle všichni se shlédnou, pro které smrtelná píseň tvá platí. – Šat strhne blýsknavý kostnatá ruka ze sladké nicoty, jež krásou zve se, pro modlu zničenou zaplanou muka, však v tváři Osudu rys nepohne se. 63

HRA ŽIVOTA.
Ta síla neznámá životem zvaná v své strhne víření pár nicot tak jen a zjevů přívalem chví se již brána, kde v hutnou skutečnost přechází sen. Králové, ženy, jepice, palmy mihnou se vzduchem na chvíli krátkou, slyšet je kletby, vroucí též žalmy, klid jichž se klene nad srdcí hádkou. Nad širým mořem motýli letí, myšlenky snílků, prchavé touhy, modlitby starců, úsměvy dětí provází zbožně let jejich dlouhý. A lehký závan jen, všechno se ztrácí v prostoru bez konců zejícím v dál, jak v poušti azuru zbloudilí ptáci, jež někdo vyplašil z pradávných skal. 64

SVÉ PÍSNI.
Když jsi se náhle zrodila ve mně neočekávaná, líbezná, krásná, já – ne tvůrce tvůj, jen zrcadlo skromné, v němž shlíží se věčnosti úsměv – jsem překvapen touto milostí velkou se zahleděl do tvé spanilé tváře a miloval tě jako své dítě. Však vyslovit, co nevysloveno bylo mou silou, mým nejvyšším vzletem tíhnoucím k hvězdám, před čím jsem poklekal v tichu své duše a neodvážil se s krásy té snů závoj strhnout, to vyslovit, to v plen dáti všednímu světu, v němž nízkost valí své bahnité proudy, na jejichž březích posměch a lhostejnost bydlí – ach, k tomu neměl jsem síly. A přece jsem toužil, by od srdce k srdci má píseň se nesla a majetkem jejich se stala, by rhytmem svým v nich příbuzný vzbudila pohyb 65 a v spolucítících stejné rozezvučela tóny. Však nebyla orlem, spíš jenom motýlem hravým, jenž schvácen nálady rozmarným vánkem, od růží k astrám snivě se houpá, jsa příliš lehký, než aby myšlénky tíhu kams’ k nebi, před oči všech dovedl povznést. Než mlčet já nedoved’ a pustil svou píseň do žití mnohotvárného, širého vřenívření, a toužím jen po tom, by se mi vrátila nazpět až na meči zlomeném jí bude lze spočinout jednou, jejž v bitvě zlomil jsem pro víru prostou té platící kráse, jež Ji – mou zrodila píseň. 66 OBSAH.
Strana Sloky úvodní5 Sloky erotické7 Útěcha8 Bouřlivým srdcím9 Květiny11 Sfinx13 Oblaka14 Ještě oblaka15 Illuse16 Na citát z Goetha17 Sonet19 Touha20 Kuplet Pierota22 Notturno24 Bibelot26 Duha27 Sonet29 Řeka apokalyptická30 Pierot extemporuje32 Orlům zmizevším v dálce34 Pohoda35 Reflexe nad zřícenou campanillou37 Sonet o plži a Pegasu39 Lehká variace na totéž thema40 Nápis na skálu růžemi obrostlou41 [67] Strana Na Manon Lescaut42 Reflexe44 Píseň46 Sonet47 Jednotvárná melodie48 Nálada50 Sobě51 Ostatním52 Melancholie53 Řeka snů a srdce básníkovo54 Chmurný sen55 Hudba večera57 Carpe diem...!58 ***59 Víra60 Babí léto61 Podzimní motivek62 Snílků los63 Hra života64 Své písni65
E: jf; 2005 [68]