SONET.

Bohuslav Knoesl

SONET.
Vás chápu, andělé, a miluji Vás též, Vás, kteří nejníže když skloníte svůj let, přec s výšky závratné snů našich zříte věž, již ženem’ do výšky, ach, kolik tisíc let?! Však po všem vzletu svém rád navracím se zas ve sféry míjivé, v nichž souzeno mi žít a v hlahol obecný svůj rovněž mísím hlas, když s číše společné jdou všichni rozkoš pít. Od červa slizkého až k tuchám démonů žít citem veškerým i bohatstvím všech snů – toť touha poznání, jež z temnoty nás štve v proměny bez konců, jež jako žebřík jsou ke světlu vedoucí propastí starých tmou, ó, duchu všejemný, před věčné bdění Tvé! 29