REFLEXE NAD ZŘÍCENOU CAMPANILLOU.

Bohuslav Knoesl

REFLEXE NAD ZŘÍCENOU CAMPANILLOU.
Na trosky Campanilly jsem patřil na trosky kusu latinské slávy, kteráť i naší hrdosti matkou! Já viděl zapadat slunce nad beztvárnou kamení kupou, ach tutéž stkvoucí se hvězdu, jež zřela kvésti století slavná nad lagun zasněným klidem. Jich pohasla sláva, plá dosud slunce. Však i ono též jednou shasne, uvadne jako květ ve váse vyschlé! A naše vlasť, zem kvetoucí kdysi, se bude potácet v mrákotách zmaru jak vesmíru vzpomínka temná, jež slaběj’ a slaběj’ se ozývá duše kdes’ na dně. 37 Tu někde v jiných končinách Věčna si jiní tvorové vyprávět budou o slunci vzdáleném, jež svítilo kdysi! Ó jaká to myšlénka teskná: co po nás zbude, co po nás zbude, po naší slávě, po pýše naší, po naší úporné práci, po našich láskách, po našich bozích – –! Jak ze sna se probouzím z myšlének náhle a kolem mne na všechněch stranách hřmí život, bouří se, víří a směje. 38