CHMURNÝ SEN.

CHMURNÝ SEN.
V jho těžké zapřažen s lidskými bratry svými já táhl močály tu z břeven sbitou káru, v níž seděl Osud náš nepohnut trpícími, již spolu trpěli a spolu žili v sváru. Tak za dnů pochmurných, kdy bořil se juž v bláto ten Džagernautův vůz a provazy nás dřely, o slávy mátohy a zlo rodící zlato my spolu prali se a záští na se vřeli. Tu k smrti zemdleným On popřál chvíli klidu, jak mezkům do jeslí žlutého hodil kovu, vavřínem ověnčil strhaných svalů bídu a potom bičem prásk’ a juž jsme táhli znovu. A v pustém davu tom, jenž k vozu zapřažený šel nerad zarytý kams’ k neznámému cíli, své měl jsem přátele, své milované ženy, jež radost na chvíli v mém srdci probudily. 55 Když ale vypuk’ hlad, tu bez rozdílu náhle jsme počli navzájem se vraždit vášní slepí, jak šelmy žíznivé když svlažit rty své sprahlé chtí krví kouřící, jež na ústa se lepí. Ve chvílích oddechu zas v orgiích se spili otroci Osudu a skrovný zbytek božství v jich duších stajený divoce dorazili, jak vášní zmatené a opojené množství. Když mnozí padli z nich, jich děti nastoupily a jako oni zas vůz Džagernautův táhly a stejně trpěly a rvaly se a vyly, až vysílení v týl hrot vrazilo jim náhlý. Však přišly chvíle též, že všichni vzpomněli si, že vlastně milovat by trpící se měli, a v náhlé extasi tu na pahorek lysý kříž velký vztyčili jak symbol osamělý. Jen obr na voze ledově klidný seděl jak božstvo železné, jež zná jen sílu svoji, jak by nám v ledví zřel, tajemně na nás hleděl, a když jsme ochabli, svou zaharašil zbrojí. – To byl můj chmurný sen, jenž po léta mě trudil a teskným zjevením zaháněl klid mé duše – A ze sna toho já se do dnes neprobudil. Však dlužno nezalkat – jen konstatovat suše. 56