DUHA.

Bohuslav Knoesl

DUHA.
Myšlénka vzácná, křehounký pocit – libela letí; barevné bubliny ve vzduchu tančí citů mých děti. Po kopcích slunce lehce si výská, křepce se směje, co zatím v dálce chmuří se, chmuří – ba juž se leje. Libela prchla – zlomil se pocit – myšlénka zhasla; rychle jde domů dívka, jež ovečky pásla. Nad páry luhů z křišťálů pestrých most, hle, teď pne se, z mraků se vznáší nad zemí sirou, ztrácí se v lese. 27 Na mostě náhlém Rozkoš i Bolest – ač dříve v boji – ruku teď v ruce, polity sluncem, s úsměvem stojí. Přes oblouk mostu píseň má křehká stádo své vede: myšlénky plaché, libely vzdušné, snů stádo bledé. 28