ILLUSE.

Bohuslav Knoesl

ILLUSE.
Ty paprsky jara čela mého se dotkly tak něžně, jak tušení vzdálené krásy! Ó, myšlénko smělá, že by se přiblížit mohla! To vzácně sémě že by vyklíčit mohlo v strom květy svými se sluncem závodící! Že úsměv lahody mohl by utkvět v mé duše zrcadlu na dlouhou dobu. Ó, illuse, ty lásky příliš jsi hodna, než v propast zklamání lze nechat tě klesnout, to raděj’ zmužile strhat chci rázem tu kouzelnou přízi pavučin z duhy a jenom tvé ozvěně slabé, jež zaniká zvolna v mé duše zapomenutých koutech, chci občas naslouchat, ach, jenom kradmo a malým hříchem tím zúrodnit opět pláň svojich myšlének pustou. 16