ŘEKA APOKALYPTICKÁ.

Bohuslav Knoesl

ŘEKA APOKALYPTICKÁ.
...skrz věků pustiny proud širý valil se ne vodstva vlhkostí, však tvarů rozruchem. To trůny královské, knih spousty nesmírné i světic lilije, okovy otroků, harf snivé trojhrany, na něž snad andělé, snad ženy hrály kdys, zničená sloupoví, pod nimiž zástupy se jednou modlily a jindy rouhaly, dál srdce milenců paprskem vášnivým desetkrát proklaná, a stoly ze sloni, jichž nohy zlomila tíž zlata nesmírná uprostřed orgií, a těžcí slonové, již údy drtili ve bitvách divokých, jež kdysi vzplanuly pro lesklé tiary či bílá těla žen, též rýče zubaté, ztupené půdy tvrdostí, přístroje učenců i herců škrabošky, oltáře zbořené – to vše se valilo širokým řečištěm klikatě tekoucím, pustinou bez konců – prostorem – věčností! 30 Z tohoto chaosu co chvíli vyplula nad povrch pohnutý bledá tvář člověka a lačně zírala, ach, záři slunce vstříc! Tam v dálce, vysoko, stín kondora se mih’, myšlénka zbloudilá do tajů neznáma, a člověk zmizel zas a dál se valil proud, na břehu kteréhož sfinx snila strnulá – – – 31