ŘEKA APOKALYPTICKÁ.
...skrz věků pustiny proud širý valil se
ne vodstva vlhkostí, však tvarů rozruchem.
To trůny královské, knih spousty nesmírné
i světic lilije, okovy otroků,
harf snivé trojhrany, na něž snad andělé,
snad ženy hrály kdys, zničená sloupoví,
pod nimiž zástupy se jednou modlily
a jindy rouhaly, dál srdce milenců
paprskem vášnivým desetkrát proklaná,
a stoly ze sloni, jichž nohy zlomila
tíž zlata nesmírná uprostřed orgií,
a těžcí slonové, již údy drtili
ve bitvách divokých, jež kdysi vzplanuly
pro lesklé tiary či bílá těla žen,
též rýče zubaté, ztupené půdy tvrdostí,
přístroje učenců i herců škrabošky,
oltáře zbořené – to vše se valilo
širokým řečištěm klikatě tekoucím,
pustinou bez konců – prostorem – věčností!
30
Z tohoto chaosu co chvíli vyplula
nad povrch pohnutý bledá tvář člověka
a lačně zírala, ach, záři slunce vstříc!
Tam v dálce, vysoko, stín kondora se mih’,
myšlénka zbloudilá do tajů neznáma,
a člověk zmizel zas a dál se valil proud,
na břehu kteréhož sfinx snila strnulá – – –
31