REFLEXE.

REFLEXE.
Ač na hlavě své juž vlas šedivý jsem našel, ach, příliš věru to časnou jeseně předzvěst, dál neustávám v bílou hvězdu svou věřit. Ze snů svých lehkého dýmu, z tušení možností velkých, jež jako bleskem kdys’ čela mého se dotknou, a z touhy po hlubokém významu poznaných věcí jsem cosi já upředl sobě, co vyjádřit těžko, však srdcem – ne smysly – lze pochopit snáze, byť jsi se vzpíral všední dát tomu jméno. A toto něco, co věčně doufat tě nutí, že vzejde den, kdy plným souzvukem zazní v tvé duši ozvěna toho, co souhrn tvých tužeb, to bílou hvězdou plá na nebes mých pláni a pousmívá se v chmur přeludy temné, toť moje příčina žití, má síla, má víra. 44 Ty pravíš, že to snad choroba jenom, duše tvé slabost, jež do svojich prázdnot, když poznala nicotu svoji, přec ještě mátohy světlé musí si vmýšlet? Stín pochyb nesčetných jak bouřlivý vichr se zdvihá a hlasy probouzí, v nichž smrt a rozkol se tají – já věřím dále, odhodlán k všemu, hvězdo má bílá! 45