KVĚTINY.

KVĚTINY.
Na lodyhách rostlin, jimiž pohrával vánek, v stech různých odstínů se pyšnily květy, své kalichy vstříc otevíraly rose a slunci a k lásce sváděly motýlů těkavý národ. Na pohled v přátelství, harmonii a klidu se zdály s kopřivami žít lilije snivé, modř pomněnek se zákeřným úsměvem blínu o půdu živící v tichu a snění se dělit. Však dole pod zemí, sil kde dřímaly zdroje, jež z tupého spánku listím k slunci se táhly, tam křivé kořeny se divoce rdousily spolu a jeden druhému se záštím ubíral půdy. Jak hadů spletená těla se svíraly zlobou a otravné líbezným strojily úklad, co s úsměvem k sobě se klonily květy a barvami navzájem vespolek hrály. 11 To byly květiny, jež neznaly vědomí světla a nechápajíce osudnost veliké síly, jež z lásky a krutosti stvořila žití, se nenáviděly v lásce a milovaly se v záští. Z týchž prvků stajených v oblasti pravěké země táž božská idea v tisíci formách se zdvihla, a sama sebe teď miluje, s sebou teď válčí, na vrch se usmívá, stravuje uvnitř. Však ty, jenž tyto čteš letmo sněné jen řádky, ó, kéž bys pochopil, že modlitba citů od květů rozmarných sem až mohla mě nésti, jež vznáší se nad všeho vznikem i smrtí. 12