ŘEKA SNŮ A SRDCE BÁSNÍKOVO.

Bohuslav Knoesl

ŘEKA SNŮ A SRDCE BÁSNÍKOVO.
O řeko mohutná, jež nespoutána se valíš a v změti myšlének v balvany ztuhlých proud zlata žhavého tříštíš v hvězd roje pršící temnotou věků! Pod okny poetů učených příliš svůj hučíš dunivý hymnus, však oni nechápou tebe, knih přežvykujíce litery mrtvé. Však srdce básníka, jež poletuje si volně na svého rozmaru hrajících vlnách, svých peřejí jato jsouc písní tese zamyslí lehce a zůstane státi. V něm ozvěna věků s tvým rhytmem se pojí ve paprsků tance jásavé písně, by vše to zblednouti smělo – ach, třeba jen před krásou venkovské dívky. 54