TOUHA.

TOUHA.
Ty, které nelze dát jména ni tvaru, dnes zakuklena přišla jsi ke mně, mě přišla jsi zkoušet, zda tebe pochopím, zda tebe poznám skrz tvojich závojů řasy. V spůsobu bolesti přišla jsi jednou mým srdcem citlivým zmítat a zmizela’s opět, by’s na to z daleka tušit mi dala svou tichou líbeznost čistou. Tu jsi mi kynula úsměvem květů vzpučelých podél mně určené cesty a v pochmurných mracích zas jsi se ztrácela tonoucí náhle jak noci poslední hvězda. 20 Žen něžných pohledem křížila’s dráhu, jíž síla neznámá v dálku mě hnala kams’ ke břehu moří, na jejichž zčeřených planinách zřel jsem tvé v dálce mizeti plachty. Zda pravdou byla jsi, posledním slovemslovem, v němž všeho příčina hluboce kotví, či souzvukem lásky, jímž svět náš celý se navzájem drží nad věčna hlubinou temnou, či krásou, z temnot jež útvary láká ve světle života duhově vířit – mně těžko lze říci, však zakuklena když přišla jsi ke mně, já tě poznal, ó, touho! 21