My jsme ta pravá moderna
až do těch hrdel a statků.
Čtenáři, rozmilý čtenáři,
předplať tu nějakou zlatku!
Že se ti všecko snad nelíbí?
Panička tvoje ti řekne:
Na věky bůh a na den vkus.
Co modní, vždycky je pěkné!
Nejsme tak zlí, jak se děláme,
čtenáři, jaké pak sváry.
Formy se časem změnily,
duch, vidíš, zůstal ten starý!
Z odvahy našich myšlenek
hlava tě nebude bolet.
My jenom ony přijmeme,
které už přichází do let.
Nás k extremnostem nebouří
tragika bolesti lidské.
Milujem’ čisté linie
a verše melodické.
Tož v pravé věci podstatě
je mezi námi shoda.
Nějaké podivné veršíky
sneseš už časem: toť móda.
Uchyl se (výše viz!) k paničce
Marii, Anně či Else.
Zvíš: móda leccos přináší,
co dobře pochopit nelze.
Čtenáři milý, abonuj!
Prosím tě důrazně o to!
Mračil se na nás posledně
velmožný mecenáš Otto.
Broukával časem, až šel strach:
„Děťátka, už už v tom tonu!“
A k akci zas ho vzbudila
jen konkurence „Zvonu“.
Čtenáři, váháš? Mám ti říc’
nejhlubší tajemství svoje?
Hleď bystře: Ty nic netušíš?
Vším’ jsi si rytířské zbroje?
My jsme ti blaničtí rytíři,
kdys procitli jsme v zlosti.
Na vlast šly těžké trampoty
přepjaté modernosti!
Když bylo ale nejhůře,
vyšli jsme na slunce směle.
Blaničtí pyšní rytíři,
pan Václav Hladík v čele.
To není vůdce lecjaký
od bídných sebrán plotů.
To – poznáš granda, jižní krev,
potomek Don Quijotů.
Co solidního, potrvá.
Fakta viz, čtenáři milý.
Šly revoluce, zmizely
a Hladíkové zbyli.
Jasní se. Chmury poslední
zaniknou, pravím ti, v krátku.
Jenom až, čtenáři, předplatíš
nějakou zbytečnou zlatku!