LEGENDA.
Navštívil města, pole, lán
po tisíciletích Kristus Pán.
U velmožného preláta
nadarmo bušil na vrata.
Šel v palác králů zaklepat.
Výsledek ten jen akce měla:
Co „osobnost zvlášť podezřelá“
do rukou policie pad’.
Neboť teď straší všude státy
attentáty.
Octl se, naplněn z toho steskem,
v království Českém.
Časy jsou špatné – platno není,
nadarmo žádal pohostění.
Občané všichni, až bůh brání,
jsou zadluženi, sfendováni,
a na farách je plno nářků,
že stačí pouze na kuchařku.
Podzimní večer takový
a Kristus hladoví.
Z celičké velké dědiny
domek už zbývá jediný.
40
Zde tráví v klidu svoje dni
strážník obecní.
Unaven Kristus vzdech’:
„Jsem hladov, prosím o nocleh.“
Hostitel praví: „Málo mám,
však co dát mohu, s chutí dám.“
Dal jemu vskutku, co mu třeba:
syreček a pak kousek chleba.
„Pivo dát měl bych, jak tu je zvykem,
ale jsem antialkoholikem.
Když vůle dobrá, chtíč se podá,
stačí nám voda.
Nocleh dát mohu: krom úřadu svého
mám funkci ponocného.“
Shluk slyšel venku, pokřik a zvuk ran
Kristus Pán.
Strážník ven zvědavě se chýlí:
„Někoho, mně se zdá, zavraždili.
Vlk nemá dobře, je-li vrahem ovec.
Já jsem však Tolstojovec.
Noc blíží se... já nesmím býti líný.
Jdu do dědiny!“
Vstal v okamihu,
vzal píšťalu a tlustou knihu.
Kristus Pán ptát se osmělí:
„Co si to nesete, příteli?“
Ponocný chápe se slova:
„Pohádka máje“ to Mrštíkova.
Ji beru vždycky do dálky
na místo kořalky.
Mne vždycky tuze rozpálila
a chvíli noční krátila.
Před léty kdysi moje milá
k svátku ji pro mne koupila.
41
Dar z lásky, z boží vůle –
balladu znáte o tom králi z Thule?
Jak u ponocných totiž zvykem,
jsem esthetikem.
Pro mne to zrovna psané:
jsem temperenclář v každém směru, pane!“
Děl Kristus Pán, jsa dojat celý:
„Té víry nenašel, jsem v Israeli.
Dobudeš jistě v nebi místa.
Věz, hostíš Krista.
Za dobrotu svou a své namáhání
řekni své přání!“
„Odměnu mohu-li si přát,
nesmrtelným byl bych rád.“
„Vše, kromě toho, co ty chceš,
však toho přát si nemůžeš.“
„Onehdy vedla cesta
sem pána z města.
Řek’ mi (zde člověk rád se něco doví),
že Vilém Mrštík píše román nový.
Můj pane, řekni ke mně: „umři!“,
až vyjdou jeho „Zumři.“
Přelétla chmura Kristovými tahy:
„Chceš zas být nesmrtelným, drahý?“
Říjen 1901.
42