LEGENDA.

LEGENDA.
Navštívil města, pole, lán po tisíciletích Kristus Pán. U velmožného preláta nadarmo bušil na vrata. Šel v palác králů zaklepat. Výsledek ten jen akce měla: Co „osobnost zvlášť podezřelá“ do rukou policie pad’. Neboť teď straší všude státy attentáty. Octl se, naplněn z toho steskem, v království Českém. Časy jsou špatné – platno není, nadarmo žádal pohostění. Občané všichni, až bůh brání, jsou zadluženi, sfendováni, a na farách je plno nářků, že stačí pouze na kuchařku. Podzimní večer takový a Kristus hladoví. Z celičké velké dědiny domek už zbývá jediný. 40 Zde tráví v klidu svoje dni strážník obecní. Unaven Kristus vzdech’: „Jsem hladov, prosím o nocleh.“ Hostitel praví: „Málo mám, však co dát mohu, s chutí dám.“ Dal jemu vskutku, co mu třeba: syreček a pak kousek chleba. „Pivo dát měl bych, jak tu je zvykem, ale jsem antialkoholikem. Když vůle dobrá, chtíč se podá, stačí nám voda. Nocleh dát mohu: krom úřadu svého mám funkci ponocného.“ Shluk slyšel venku, pokřik a zvuk ran Kristus Pán. Strážník ven zvědavě se chýlí: „Někoho, mně se zdá, zavraždili. Vlk nemá dobře, je-li vrahem ovec. Já jsem však Tolstojovec. Noc blíží se... já nesmím býti líný. Jdu do dědiny!“ Vstal v okamihu, vzal píšťalu a tlustou knihu. Kristus Pán ptát se osmělí: „Co si to nesete, příteli?“ Ponocný chápe se slova: „Pohádka máje“ to Mrštíkova. Ji beru vždycky do dálky na místo kořalky. Mne vždycky tuze rozpálila a chvíli noční krátila. Před léty kdysi moje milá k svátku ji pro mne koupila. 41 Dar z lásky, z boží vůle – balladu znáte o tom králi z Thule? Jak u ponocných totiž zvykem, jsem esthetikem. Pro mne to zrovna psané: jsem temperenclář v každém směru, pane!“ Děl Kristus Pán, jsa dojat celý: „Té víry nenašel, jsem v Israeli. Dobudeš jistě v nebi místa. Věz, hostíš Krista. Za dobrotu svou a své namáhání řekni své přání!“ „Odměnu mohu-li si přát, nesmrtelným byl bych rád.“ „Vše, kromě toho, co ty chceš, však toho přát si nemůžeš.“ „Onehdy vedla cesta sem pána z města. Řek’ mi (zde člověk rád se něco doví), že Vilém Mrštík píše román nový. Můj pane, řekni ke mně: „umři!“, až vyjdou jeho „Zumři.“ Přelétla chmura Kristovými tahy: „Chceš zas být nesmrtelným, drahý?“ Říjen 1901.
42