SEN DRAMATIKŮV.

SEN DRAMATIKŮV.
V autorské loži tiše lká podivný potomek Sofokla. Rozrušeno plnoplní dům nehellenské publikum. Po troše váhání, s nechutí, bled, rek sešlý na scéně vypíjí jed. Jak hukot moře nahoru zní hlasy zmateně k autoru. – Effekty ovšem, pane; bohužel otřepané – – O banalitě autorově svědčí, že blamoval se užitím těch křečí – – V posledním aktě něco slušného – – bohužel ne však od něho – – V dramatu českém zpětný krok – – rozbředlý, fádní dialog – – Ležerní stavba dramatická – – dramatu rekrek, nafouklá nicka – – Scén postup k smrti zdlouhavý – – Skreslené, nemožné postavy – – žvanění bez hlavy a paty – – a nestydaté plagiáty – – úplnou vidět ignoranci – – toť ještě horší nežli „Psanci“. 45 V autorské loži tiše lká podivný potomek Sofokla. Po trošce váhání, s nechutí, bled, rek slušně vyžilý vypíjí jed: Rozzuřeno opustilo dům nehellenské publikum. Poslední divák smíchy se svíjí na poslední galerii. Teď už jen dívenka jediná na autora si vzpomíná. Upírá na něho plachý hled – neuzřel také krásy svět! – Autor se tesklivě zadumá: Menšina vždycky pravdu má. V dramatu dle jedné ctitelky stupeň je pravdy převelký. Tvářinka dívčina růžemi plane: – – – Prosbu mám, pane.pane: ji vyslyšte a pohlednici podpište! Já ještě nikdy podpis neměla autora propadlého docela. Nehybně, jak socha komtura, ční postat’ autora ponurá. Po chvíli teprv nesmrtelný vzdech vydal sotva slyšitelný. – I ty, mé dítě? Pohlednice? – Prch někam na poušť, nepsal dramat více. Koncem 1901.
46