II.

II.
Já setkal jsem se tuhle, duško zlatá, s poslancem naším, panem Chcete-li. Měl seriosní tvářnost diplomata. Tu zachovává prý i v posteli. Srdce však měkne pivem, jak se říká. Já tázal se ho zkoumavě: Kam dotáhla to vaše politika? – – Je v Pančavě, je v Pančavě, jen nechte, prosímprosím, na hlavě, je docela už v Pančavě. Rád dobře jed’ a zaváděl vždy módu. Ctil ženy též a byl k nim uznalý. V posled to prasklo: přeplul slanou vodu. Mezery po něm v kase zůstaly. Chéf chodí vztekle závodem a kleje, dva úředníci v rozpravě: – Slyšel jste? – Kasír! – Tady není. – Kde je? – – – Je v Pančavě, je v Pančavě, jen nechte, prosím, na hlavě, je docela už v Pančavě. V svět literární revolučních šípů posílal mnoho – zřídka trefily. On neměl vlastně nikdy nazbyt vtipu, však polemiky zbytek ubily. Z ledovců zbyla prosaická kaše. Zříš na ni trochu dumavě. – Ctihodný pane! Ingenium vaše? – – – Je v Pančavě, je v Pančavě, 93 jen nechte, prosím, na hlavě: je docela už v Pančavě. Kam politika, zlato, vtip se řine jsem váben cílem lákavým. Ukaž mi cestu, prosím, Hospodine! Do Pančavy se dopravím. Nekladu nárok na silnici pěknou, i obtížné se svěřím dopravě. Přátelé moji o mně něžně řeknou: – – Je v Pančavě, je v Pančavě, jen nechte, prosímprosím, na hlavě. Je docela už v Pančavě. 1901.