SLOVA NOČNÍ.

Viktor Dyk

SLOVA NOČNÍ.
I. I.
Strnule patheticky se město prostírá, jak někdo, který žije a vlastně umírá, a zdá se ti, že’s zbloudil sem do všehomíra. A přišla prudká touha svůj celý smutek zmoc’: že po dni zamračeném měsíčná přišla noc, že v žilách dosud krev proudí, a myšlénku, jež bloudíbloudí, že věčnost soudísoudí, a neodsoudí... Že roste v bezsenných nocích duch neúmorný lidský, že do nich rozlije světlo ten vlídný měsíc vždycky. – – – – – – – – – – – – 131 Ale ty kontury hradu a věží strnule, patheticky leží. 1900.
II.

Jak v hedvábné kolébce Praha spí,

ta Praha, to srdce země.

Jan Neruda.

Pěkně vás prosím, páni patrioti, již vrávoráte zpiti z putyky... Váš dobrý rozmar ovšem neukrotí lecjaká staffáž staré tragiky. Náměstí chmurná, teskná, dejme tomu, kostelních věží smutek trvalý. Ni dlouhé stíny, které z façad domů na moji mladou hlavu padaly. Pěkně vás prosím, páni patrioti, pivovar máte, schůze, tribuny, poslance věrné vždycky v „pro“ i „proti“ a „lesk ten starý české koruny“. Jste lhostejni k té atmosféře zhouby, váš interess to vzbudí pramálo. – – Já ale, když jsem vešel do podloubí, jakoby náhle na mne padalo. A bizzarní a těžkou měl jsem visi: zřít atleta v té úzké ulici (popatřte dobře: nebyl vám přec cizí ten o stěny ty marně bušící). V ospalá okna marně tloukl vzdorně, zahořklý jenom vlastní slyšel smích. A tak tu hynul jako v hladomorně v úzounkých vašich ulicích. 132 Noc přichází, a tak vás pěkně prosím: ulicím těmto dejte chvíli klid. Jedinou touhu ve svém srdcí nosím: nechte ty mrtvé aspoň promluvit! Chci mluvit s nebem, jež se ke mně snese, o marných žárech, jež se uhasí. – – – My, patrioti, jindy sejdeme se; v den soudný, za každého počasí. 1900 – 1.
IIIIII. IIIIII.
Půda kluzká, cesta úzká je. Dokola sníh. Zřím silhouetty, dumaje, a slyším smích. Nějaký commis děvče si vede. Na cestu pozor! Lehko se sjede. V prázdno se zadívám; úzko mne jímá, do srdce leze dotěrně zima. Smrt jakoby sáhla na mne rukama hubenýma. Opilec za nimi vrávorá, nejistým bručí hlasem: „Občané, láska, pokora! Pytláctví chráněné honebním pasem. Censura nebeská? Úřad? Kdo ví. Quod licet Jovi, licet et bovi. Dál! Někde jsou sněhy, někde jsou louže. Cesta se sklouže. – Dnes bych Vás slyšel, causeristo, rád! Nějaká lenost v žilách roztekla se, a klidný divák, dělám staffáž masse zbytečně snad. 133 Hledám Vás v noci, proto jsem vyšel, novinky, klepy, rád bych dnes slyšel. Kde kdo co vytisk’, kde kdo co vydá, kdo co řek’ (to zvlášť je tklivo!) kam to až dotáhla obecná krida, o, žabí Perspektivo! Směješ se, holka. Mně snad? To je chyba! Kdo by to býval řek’! Mohl jsem býti také těžká ryba, jen nemít ten svůj vztek. Každý podle svého gusta. Ať jsi, kavko, hodně tlustá. Dál! Faustíček z mládí byl veselé kotě, často si na sladkém smls’, Markétko! Ústavy zřízeny pro Tě, nač tolik pláče a slz? Valentin přijde, Valentin brouká, Mefisto v srdce ho pích’. Báby se slézají, mládež se kouká. Vidíte, kam vede hřích! Rád bych Vás slyšel, to je jisto, rozmilý causeristo. Důvtipná sofismata, říkání o umělci, droboučká zrnka zlatá sypaná nad kozelci. Autorský pathos, pathos stran, z papíru, trochu ohlodán.“ Postavy jdou; věž vážně kývá a vážně dumá most. Postavy jdou; vše s nocí splývá, tři tvoří společnost. 134 Po létech zoufalost náhle mne jímá, ve všem a ve mně ta dotěrná zima. Smrt jako by na mne sáhla rukama hubenýma. Počátkem 1900.
IV. IV.
1. A noc jde městem. Plyn jen matně svítí. A já jsem klidným – jako nikdy v žití. Časem se mihne kterás tvář kol drzá. Nehledím. Cítím, kterak země zmrzá. Nic nehne mnou. Já dnes se nechvěji nad zmařenou poslední nadějí. Nic nehne mnou. Je smutku kolem mnoho, A lidé mrou. My nevšimnem’ si toho, bídy, jež bouří, bídy, která prosí, frivolních vtipů, ironické glossy. Srdce mi tuhne, jako tuhne led. A poznámky své mohu pronášet. 2. Legální vraždy, sociální bídy? A líný soucit buržoasní třídy? – – Tak,Tak jak ti lidé sympatií jatý dal’s svoje jméno tisknout na plakáty... Jak mnoho jiných z pozemských svých statků na stávkující dal jsi tuším zlatku. Noc kolem jde, A člověk líp se uhne. Noc městem jde a srdce volně tuhne. 135 3. Ty sympatie rozlezly se štědře po bureau, korsu, spolcích, po katedře. Za malý peníz rozkoše tu síla. Je sladko přeci dělat lidumila. Ale ty sám? Rci, vlastní tvoje dílo? Neřeklo slova, pranic nebouřilo? – Tak jako oni. Město, vidíš, dřímá. V zimníku teplém snese se i zima. 4. Tys viděl vůdců areopag svatý. S massami hráli jako s pimprlaty. Hra byla dlouhá. A ty chápeš zcela: i principály v posled omrzela. Broukají trochu, za scénu se trousí. Ať pimprlata sama pomohou si. 5. Z nás každý ví, jak utěšeně vzkvétá vždy dobrá věc za sympatií světa. Z nás každý ovšem v altruistní pýše případný protest s chutí podepíše. Z nás každý ovšem – to je už nás vkus – naposled řekne své „Non possumus!“ – 6. Hra skončena..skončena... ať přijde zítra druhá! Noc chladná je..je... a srdce při tom ztuhá. Vše pouhý zvyk; pak fraškou je drama. Ať pimprlata pomohou si sama. Únor – březen 1900.
136

Básně v knize Satiry a sarkasmy: