PÍSEŇ Z MONTBLANCU (V.)

PÍSEŇ Z MONTBLANCU (V.) J. Glücklichovi.
A zvláštním smutkem dnes má duše chora. Francouzsky: Montblanc. Česky: Bílá Hora. Zdá se mi časem, tam pod těmi ledy že leží někdo, ztracený a bledý. A kdysi v noci mluvili jsme o tom, co mohlo být, co nebylo potom. O zbabělosti, která ztrácí hlavu, o lidu kleslém, indolenci stavů – V posled však vyšla hlubší pravdy zoře: „To všechno proto: neměli jsme moře!“ Příklady z dějin osvětlí to všecko. Hollandsko, Dánsko, Belgie a Švédsko. Bez moře všechno malý národ ztratí. Shakespeare, škoda, ty’s nám je chtěl dáti. * Pod ledem mrtvola mne upoutala. Národ, ten vstal. Čest ale nepovstala. 141 Tak rozhovor svůj tiše povedem’, pod ledem mrtvá, mrtvý nad ledem. „Mrtvá cti, ano, viz, co z tebe zbývá. A je to pravda, že jsi byla živa?“ „Já měla vždycky dynastické city, vždy plna odboje a plna loyality. I proti Římu boj jsem vedla lítý, vždy plna odboje a plna humanity! Šla touha ta vždy krajem a šla městy: Jít konsekvencím myšlének svých z cesty.“ „Mrtvá cti, národ po světě se plouží, za posměch, ránu, za nadávku slouží! A nikdo nezří přes práh svého domu. Národa škoda. Moře scházelo mu!“ „Ďas národ vem’. Chci pokoj mít. Je faktum, že nejlépe se scvrknout na abstraktum. Tvor rozumný už různic těch je sytý, vždy plných odboje a plných loyality.“ * Tak těšily se věrné panské domy: Zřízení zemské zbude bez pohromy. A vítěz, který vzpouře uťal hlavu, privilegií nedotkne se stavů. Z affairy celé, vůbec možno říci, prospěch mít budou pouze katolíci. A Jeho Milost zve do vážných porad, co dávno hotov už je elaborát. * 142 Dnes pocit lásky probudil se starý a prápory se věsí na stožáry. Na stromy leze mládež do výše, jak Zacheus, zřít chtěje Ježíše. Lid oddaný, lid věrný, dojatý, ten šeptá si: „Což?! Státní převraty?!“ Mrtvá cti, národ stoletím se plouží. Co chce, to neví. Je však rád, že slouží. * To psal jsem kdysi. (..Snad...Snad jste o tom slyšel.) Je letní noc. Je jasná noc: měsíc vyšel. – (To zvalo se, bych nemluvil jen zpola: „Bezhlavý jezdec“: prvá kapitola.) Tu chvíli pozdní – nic už nepohne se – bezhlavý jezdec objeví se v lese. Na všechny strany prosí do únavy: „Dejte mi hlavu. Nemám svojí hlavy.“ A jede dál, všem stromům mdle se kloně. Vše zaniká. Jen cval je slyšet koně. Tož obsah jsem Vám pověděl, jak umím. – A nevěřte, že smutek sotva tlumím. * A na srdce mi padlo těžké hoře. Oh, ano, ano, přec tu schází moře. Pro malé duše bez studu a síly ty mocné vlny, by je odplavily. 143 A klid by byl, a konec bez stopy, jak se štěňaty, jež se utopí. Pro malých lidí velkou ješitnost to moře místa chovalo by dost. Pro žurnály, pro čestné občany, pro moudrou mládež, pro sport, chantány! Pro massy ovládané cizinou: jediné moře s jednou hladinou. Psáno 1899. „Marnosti“.
144