FRAGMENT Z „DONA QUIJOTA V ČECHÁCH“.

FRAGMENT Z „DONA QUIJOTA V ČECHÁCH“.
Ač člověk vlastně mrtev jest, přec ledaco se doví. Až v záhrobí mi přišla zvěst o pozdním potomkovi. A mocná láska otcovská se probudila ve mně. Já šel za panem Hladíkem až do té české země. A tak jsem dumal celý den a vždycky toužebněji: Je více mně snad podoben či paní Dulcineji? Přišel jsem k cíli. Zazvoním. Ozvěna kroků zní slabá. Diskrétně dvéře otvírá hovorná, šprýmovná baba. 18 – Pan Hladík? – Spí. – Ah, dosud? – Spí. Zvykli si na to už naši. Za noci spáti nemůže, romány jeho ho straší. Romány z pražského života, kterých on napsal sílu: bankéři, sirény, poslanci – to všechno v místním stylu. Hrozivě ruce zvedají, na jeho hučí prahu, hrozebně na něho volají: ó, trýzniteli, vrahu! Však rázem zmizí strašidla, když ráno zas se vrátí. Romány mizí spáchané, pan Hladík může spáti – – Pan Hladík je prý rytířem? – Moc řečí, milostpane. Já jsem jen služebná osoba, z pána však žert tropit? Ba ne! Vám už to také nesluší. Nejste už žádný mladík. Pan Hladík není rytířem, pan Hladík je pan Hladík. Proč každý pánu směje se, to věděla bych ráda. On za to přece nemůže, že nic mu nenapadá! Dle možnosti mu pomáhám. Mám také obecnou školu. Pane, věc řeknu vám důvěrnou; píšem’ ty romány spolu. 19 Já jsem jen služebná osoba, ale znám autorské kličky, já četla padesát románů z přílohy „Političky“! – Pojďte sem na chvíli, Fanynko, hlas zevnitř zazněl právě. Zítra dám román do tisku, a mám tak prázdno v hlavě. Pan Hladík, přísný gentleman, vstoup’ v síň k nám v chvíli onu. – Ah, pane, dobře chápu to. Stran článku jdete „Zvonu“?! Když člověk octne se v neštěstí, tu každý do něho kopá. Zlobí se Matěj Anastáz. C’est épatant, ten faux pas! Redaktor k čtení příspěvků přec není, celkem vzato. Do čísla se to dostalo. Eh bien, mohu za to? Sto uražených geniů, to nerozumí žertu. Klepou mne nyní přes prsty; co já mám říkat, k čertu? Vždyť psal jsem černé na bílém: chybil jste, pane Theere. Já nejsem sice uražen, však přece mne to žere. O pražském sníte románu? Mám zásluhy, mí zlatí: Já mladým lidem ukázal, jak nemá vypadati. 20 Že cestu máte volnější, mně za to děkuje se. Vy máte práci lehčí už, publikum teď vše snese. Musy mne štědře žehnaly nejskvělejšími dary. Já vynalezl nový sloh a ten je vlastně starý. Pro poutníky a poutnice – tak se toto, tuším, říká – já urovnával silnice. Jsem vzorem mučedníka... Být postiženým bránila mi skromnost... a já snes’ to! – Nadšeně při tom díval se na velebné své gesto. – A tomuhle lidi smějou se, služebná osoba vpadá. Vždyť přece za to nemůže, že nic mu nenapadá! Duben 1901.
21