I.
O Rolandovu rohu’s čet’,
na který troubil umíraje.
To slyšel Karel Velký bled
až v daleku se zachvívaje.
Já chvěji se, ač nezní roh,
ne menší truchlost však v mém hlase.
Už usmát jsem se málem moh’:
Trumpeta v Čechách ozývá se.
Z kateder, ulic, sněmoven,
kde věčné světlo hlupců bliká,
z básniček příliš něžných žen,
z traktátů pana Masaryka,
z všeho, co stvořil tento lid,
– jak možno žíti ve své raçe?
ponurý zvuk můj ruší klid.
Trumpeta v Čechách ozývá se.
Jsme musikální národ přec.
Je často slyšet tuto větu.
A přece jenom – divná věc! –
se zmůžem’ pouze na trumpetu.
92
Troubíme na ni tisíc let,
let tisíc budem’ troubit zase.
Zle, hledět v před, zle, hledět zpět:
Trumpeta v Čechách ozývá se.