N. I.
Na Nevinňátko.
Plyň, ó duše, do věčnosti
Mezy kůry anjelské!
V lůnu věčné blaženosti
Utěchy ží nebeské!
Blaze tobě, nevinňátko,
Že tvůj outlý zvadnul květ;
Blaze tobě, nemluvňátko,
Že tě objal lepší svět.
[5]
Náš svět*) rodí pouhou marnost,
Plodí mnohotvářnou lest;
Jeho třpytícý se švarnost
V skutku jenom zhouba jest.
Věrnou sprostnost zavrhuje
Pejcha přenedůtklivá,
K mstě své ruky natahuje,
Když se pravda ozývá.
Lakomství se chápá statku,
Samo chce jen všecko mít,
Loupí bratry, otce, matku,
Hubí lidomlský cýt.
———
*) Rozumí se lidé neskroceným vašněm oddaní.
6
Závist, tato litá saněsaně,
V hradech, budkách panuje,
Jako dravé, kruté káně
V krvi jenom hoduje.
Podvod, klam a ošemetnost
Tejrá, tiskne poctivost,
Žáhne v obcých nedůvěrnost,
Hasý pro ctnost dychtivost.
Člověk člověku jest bědou,
Moří jeden druhého;
Zlosti tenat dosti pletou
K zahubení Dobrého.
Ejhle, rozkoš toho světa!
Ejhle jeho blaženost!
Taž se o tom ctného kmeta,
Řekne: – Vše jest ničemnost.
7
Plyň, ó duše, do věčnosti!
Lepší tam jest pro tě svět;
Vyleť z hrubé poddanosti
Tam, kde nepomine květ.
Plyň, ó duše, do věčnosti,
Kdež jen láska králuje,
Kdež se všecko v společnosti
Svatě, věčně miluje.
Dejž, ó Bože! dosti sýly,
V pravé víře setrvat,
Abychom tak hodni byli
V věčné slávě oplívat!
8