V HOŘÍCÍM KEŘI.
Snad bílý to zázrak z prasvěta
má v hloubi své duše Tvá dětská,
že duše má vzdorná prokletá
jen po Tobě žízní vždy všecka.
Kdo moh’ v ni ty plameny setřásti
těch tajů, jež na dně svém chová,
že v duše mé závratné propasti
svět divů mi vkouzlily znova?
Či jest snad tou báječnou lilií,
jež plna jest opojné vůně,
jež smrtící rozkoší opíjí,
že věčně duch po ní jen stůně?
Vždyť zraky mé nemohou utkvěti
v Tvém zjevu než slzavé blahem,
on všecky mé myšlenky posvětí,
že klekají před Tvojím prahem.
A jest mi, jak k modlitbě svěcené
bych klesnout měl sladkou jat bázní,
když vzpomínek duha se rozklene
a drahé Tvé jméno mi zazní.
12
Tak zřím Tě jak vidění zázračné,
jež září mi v života noci
hned ve výše sálajíc oblačné,
hned v propasti bludnému chodci.
Nač marně však citů svých přívaly
chci ve slov svést řečiště mělké?
Vždyť ve mně jak hlasy by zpívaly:
„Ty uzříš to zjevení velké!“
Ó, věřím, že chvíle ta blízka jest,
kdy tváří Ti v tvář budu zříti,
kdy prastarý div a prastará zvěst
se znova mi před zrakem vznítí.
Tu zvěsť, jež odvěká zní mi v sluch
v hořícím na Horeb keři,
v němž Mojžíši zjevil se velký Bůh
v své tajemné, biblické šeři.
Tu žhoucími polibků plameny
mi Ty budeš hořícím hlohem,
a uzřím též zázrak v něm ztajený,
že Ty též jsi Bohem mým – Bohem!
13