BYL VEČER V DUBNU...
Byl večer v dubnu. Korunami stromů cos chvělo jako báje zašlých věků a naplnilo mladé duše naše, jež sladký děs jal z neznámého štěstí. Kol nás byl blahý klid, jejž nelze pojat, strom usmíval se v prvním vzpuku listí, z vrb snivých mladá voněla již míza, a útlou zeleň keřů třísnil měsíc svou září plnou lahody a klidu. Ó, blaho nesmírné a nekonečné! My kráčeli jsme tiše řadou stromů, neb cítili jsme, že se v srdcích našich cos nestihlého sladce hlásí k slovu. Můj zrak se ztápěl v nekonečné touze ve zraku Tvém a vnikal dále – dále, až ve hlubiny svaté Tvojí duše. My marně hledali, jak sobě říci, čím chvěla se a smála duše naše, až Ty tou tíží štěstí unavena, svou drahou hlavu sklonila jsi ke mně a modré oči, rosou blaha zvlhlé, 5 jsi povznesla. – Jak pod všemocnou rukou jsem schýlil ke rtům Tvým svá ústa žhoucí, a námi blesklo zdrcující blaho prvního polibku... I děl jsem k sobě: „Ó, Bože velký, jenž tam nad hvězdami jsi této chvíle svědkem, rci, zda větší jsi Ty v své slávě či já ve svém štěstí?...“ 6

VÍŠ?
Víš, jak jsme jednou v neděli šli polem láskou zardělí – já zřím vše jak v den dnešní – a jak jsme potom na chvíli své kroky tiše stavili pod bílou květem třešní? Víš, jak tím tichem kolem nás se počal chvět Tvůj sladký hlas a vlhnout slzou řasa? jakJak tíží štěstí zemdlená se dotkla jeho ramena Tvá hlava zlatovlasá? Víš, jak Tvá ruka přemilá se kol mé šíje ovila, jak vzhlédlas ke mně, dítě? jakJak ve slzách a polibcích, když kolem nás již život ztich’, jsi řekla: „Miluji tě?“ 7 A víš, co od těch hrozných dob, co sen mé lásky klesl v hrob, co mi Tě nebe vzalo, víš, co to bolu, slzí, muk, co vzdechů v každý srdce tluk, víš, co to krve stálo? 8

VY STÁLA JSTE NA ROHU ULICE...
Vy stála jste na rohu ulice, já viděl, jak zrak Vám plane, i řekl jsem „slečno“ Vám zdvořile, a Vy na to chladně zas „pane“. Nu ovšem – vždyť jsme se hněvali, což měla jste jiného říci! Vám slušelo, šátek z batistu že vzdorně jste přitiskla k líci. Byl večer tak tichý, my zřeli jsme, jak stále více se stmívá a jak se na nás z oblohy bledá zář měsíce dívá. Pak přišly ty obvyklé otázky, jak jsme se po ten čas měli. Já řekl jsem „dobře“ chladně Vám, a rty Vaše „též dobře“ děly. Dál šli jsme tichou pak ulicí a mluvili spolu jak dříve, 9 jak bychom se nebyli hněvali, já patřil jsem v oko Vám snivé. Já mluvil jsem o bouři života a o svém utrpení, jak radost a láska často tak se v trpkou bolest změní. Jak otráví přečasto klamu jed sny naše nejkrásnější, jak plamenná touha po štěstí v nás nikdy se nezkonejší. Jak ve Vaše spěchal jsem objetí tmou bouře a hrozivým mrakem, jak bolí mne, že jste přijala mne tím svým chladným zrakem. Dál šli jsme a zřeli mlčky zas, jak stále více se stmívá a jak se na nás z oblohy bledá tvář měsíce dívá. Tu byla jste beze slov; cítil jsem, že srdce Vám příliš je teskné, 10 a zřel, jak v modrém oku Vám se soucitu slza již leskne. Pak řekla jste štkajíc: „Ó, nemluv již dál, vždyť tebe jen duše má žádá, skloň šíj svou již v mé objetí, vždyť víš, že mám tě tak ráda!...“ 11

V HOŘÍCÍM KEŘI.
Snad bílý to zázrak z prasvěta má v hloubi své duše Tvá dětská, že duše má vzdorná prokletá jen po Tobě žízní vždy všecka. Kdo moh’ v ni ty plameny setřásti těch tajů, jež na dně svém chová, že v duše mé závratné propasti svět divů mi vkouzlily znova? Či jest snad tou báječnou lilií, jež plna jest opojné vůně, jež smrtící rozkoší opíjí, že věčně duch po ní jen stůně? Vždyť zraky mé nemohou utkvěti v Tvém zjevu než slzavé blahem, on všecky mé myšlenky posvětí, že klekají před Tvojím prahem. A jest mi, jak k modlitbě svěcené bych klesnout měl sladkou jat bázní, když vzpomínek duha se rozklene a drahé Tvé jméno mi zazní. 12 Tak zřím Tě jak vidění zázračné, jež září mi v života noci hned ve výše sálajíc oblačné, hned v propasti bludnému chodci. Nač marně však citů svých přívaly chci ve slov svést řečiště mělké? Vždyť ve mně jak hlasy by zpívaly: „Ty uzříš to zjevení velké!“ Ó, věřím, že chvíle ta blízka jest, kdy tváří Ti v tvář budu zříti, kdy prastarý div a prastará zvěst se znova mi před zrakem vznítí. Tu zvěsť, jež odvěká zní mi v sluch v hořícím na Horeb keři, v němž Mojžíši zjevil se velký Bůh v své tajemné, biblické šeři. Tu žhoucími polibků plameny mi Ty budeš hořícím hlohem, a uzřím též zázrak v něm ztajený, že Ty též jsi Bohem mým – Bohem! 13

MÉ VEČERY.
Když z posledních stínů již večera noc tmavou si utkává masku, tu v dlaň klesne hlava má zmučená, já na starou vzpomínám lásku. A jakoby pralesem lilií to počíná v srdci mém pučet a jakoby zvony na velikou noc to počíná v duši mé zvučet. A z noci tmy obraz tu vystoupí a smutně tak na mne se dívá, má oči tak modré, tak zlatý vlas, a tajemnou píseň mi zpívá. A z úst jejích zní mi a zvučí to – o nesnesitelné zvěsti, o prvním polibku, prvních snech, o prvním velikém štěstí. A z úst jejích zní mi a zvučí to o nocích a večerech v máji, 14 o lipách a jabloních ve květu, o zhynulém lásky mé ráji. A nevím, nevím, jak mi jest, mé srdce se rozkrvácí a duše má vypukne v hořký pláč, mé muky vše zase se vrací. Však čí to štkání, čí tlumený vzlyk s mým vzrývá noci tůň temnou? To ona mi klečí u nohou a pláče též potichu se mnou. 15

KDYŽ VIDÍM TĚ KRÁČET JAK SVĚTICI.
Když vidím tě kráčet jak světici v tom všedním a lhostejném davu, tak milosti plnou a zářící, tu v pokoře skloním vždy hlavu. A davy kol žas náhle polije – běl tváře zří ve zlatě vlasů – a myslí, že velká to hostie ve zářící monstrance jasu... 16

SNAD AŽ BUDU VE HLOUBI ZEMĚ SPÁT...
Snad až budu ve hloubi země spát tak sám jako v hlubinách moře, jak zrno jen ve brázdě věčnosti, prost běd všech i muky a hoře: Tu myslím, že jako vzdálené přec hlavou mou potáhne snění o všem, proč plesal a plakal jsem kdys v divokém života vření. Že smutní a mlčící stínové těch, jež jsem miloval v žití, mou lebkou potáhnou pomalu, že na rtech mých úsměv se vznítí. A až se pak přiblíží v řadě té stín Marie drahý a milý, mé srdce snad naposled zatluče a hrob můj se zachví v tu chvíli. Pak vypučíš v růži krvavou, ty v srdci mém hluboká ráno, a na každém listu růže té jen „Marie“, vím, bude psáno. 17

ODPOVĚĎ.
Jak tonul sál ve světla moři zlatém, jak hudba sladká tajnou lásku dštila, pod jejíž kouzlem Vy, lilie bílá, jste v tance věnec zapletla se chvatem. A v srdci Vašem, vírem plesu jatém, v ráz spící bacchantka se probudila, nach rozmaru a vášně v tvář Vám vlila a svůdně s Vaším pohrávala šatem. Jak temný mrak mé zraky na Vás lpěly, já žárlivostí cítil duši prahnout, cos dělo mi: „Již lásku všecku zmař!“ V tom Vaše rty mi „Jak se bavím?“ děly. I bylo mi, jak měl bych k srdci sáhnout a jeho krev Vám v odvet chrstnout v tvář... 18

VZPOMÍNKY.
Ne v blahém snění, vzdor jež plaší, však s pěstí hněvem zaťatou dnes vzpomínám na lásku Vaši, tu lásku věčně proklatou. A v srdci mne dnes znova pálí ta řada roků krvavá, v niž jak v děsný hrob se halí mé lásky svatá záplava. Ty smutné dny, ty pusté noci, ty prozoufané večery, jež vidím zas v jich hrůze celé jak rudooké příšery; Ta samota, to opuštění, ty duše děsné výkřiky, to nekonečné utrpení, ten zklamání bol veliký; Ty zrazené mé ideály, jež na smrt byly vedeny, 19 se blíží z minulosti dáli zas jako příval plamenný. A Vás též, paní, vidím zase, k níž poprvé jsem láskou plál, v té Vaší všemohoucí kráse, jíž v sladké mdlobě jsem se vzdal. Tu zlatovlasou vidím hlavu, ten zrak, jenž smrtil pohledem, jenž vábil k sobě úžas davů, jak velký zázrak plál by v něm. Pak zřím tu bídnou duši Tvoji, Tvou lež a zradu bezednou, a hrd na svatou lásku svoji se vzdorně vztyčím najednou. A cítím, kdybys povržená tu náhle stála zardělá, že bys tu jako Magdalena k mým nohám klesnout musela! 20

A PŘECE....
„... nemám ji rád, proč tedy její proklatý obraz nedá mi spát?“ (Někrasov.)
A přec, jak zrádna jsi v své duši, ty, ženo, kterou pohrdám, mně žhavé hromy v srdci buší, když první lásky cítím plam. Přec krev mi znova stoupá v líci, když mám tě samu potkati, a v hlavě mojí v směsi hřmící vše víří v divé závrati. Mně zdá se, že mám právo dosud v zem srážet zrak tvůj nesmělý, když v muži, jemuž dal tě osud, tvé oči vlídně utkvěly. Mně zdá se, že mám právo vléci tě před svůj velký, přísný soud, 21 kde musíš ke mně jako k světci svůj zrak pln viny pozvednout. Však běda, odsouditi tebe? Že na to i jen myslit smím! Vždyť všecky ráje, vše své nebe bych strhal znova k nohám tvým! 22

U NÁS DOMA.
Dnes chtěl bych u nás doma být, kdy září slunce zlatý svit, jak zvon jest nebe čisto, kdy vůně z polí duší hne a plna něhy tajemné si v srdci hledá místo. Dnes chtěl bych u nás doma být a s utajeným dechem zřít ty jednotvárné lány, jak v nich se vlní obilí, když slunce tvář k nim přichýlí jak v moře zlaté manny. Dnes chtěl bych u nás doma být a vůní tou se opojit, jíž dýší zem i žita, když práší se z nich květu chmýř a vánkem pluje v dálnou šíř, jež jí jest všecka zpita. 23 Dnes chtěl bych u nás doma být a na zelené mezi skryt se mezi stébla dívat, jak se tam chrpa usmívá a koukol jak se zardívá.zardívá, jak slyšet cvrčka zpívat. Dnes myslím, jak jest neděle, jak mladé dívky zardělé jdou polní cestou tiše; tak modrý zrak, tak růžná líc, snů letních v duši na tisíc, jež v blankyt letí výše. Dnes chtěl bych u nás doma být a jednu z nich jen políbit, tu s růžovýma rtoma, jež kdysi v slzách roztálá mi věčnou lásku vyznala, kdys u nás doma... 24

DOMŮ.
Tak sladkým žárem dnes má duše vzňata, jak v davech mocných, jejichž víra čistá a nadšení je vedly v ona místa, jež skropila krev Spasitele svatá. Již „domů!“ ve mně volá vše a chvátá, má duše bílá křídla sobě chystá, korouhev touhy vítězstvím svým jistá jak hymna vlaje již v let rozepiata. Nuž vzhůru tedy v zem tu posvěcenou, kde luzný sen jsem prosnil: dětství dobu, kde chrámy ideálů mých se klenou: l já chci zasnít žití hnět i zlobu a pomodlit se s duší povznešenou u lásky svojí kolébky a hrobu... 25

STÍN.
Po dávných letech chodec osamělý jdu ulicí, jež v pustou tmu se halí, v mé duši zas ty sladké hrůzy vzplály, jež kdysi jí tak vsemohoucně chvěly. Ty rány v srdci zas se otevřely, jež hřeby samoty tam zanechaly, ty bílé, ušlapané ideály jak z věčných hrobů svých by vstáti chtěly. A v němou noc jak zírám vyjevený, tu zdá se mi, že v temné dáli stojí kdos příšerný, jenž ticho vzrývá steny. Vím, proč se v tvář mi pohlednouti bojí, proč jeho pláč jen slyším utajený: stín krvavý to první lásky mojí. 26

KDE MI PŘÍSAHALA VĚČNOU LÁSKU...
A zde – zde pod třešní, jež tenkrát stála,stála jak jarní sen ve květů bílých třísni, kdy duše zněla neslyšenou písní, zde věčnou lásku mi kdys přísahala. Ó, rány osudu, tmo neskonalá, jež v duši mou se věsíš hořkou plísní, kdo zoufání to pochopí a vysní, jež chvíle ta v mé duši zanechala! Dnes dlím tu zas dech stěží utajený – ó, srdce, ztiš ten věčně marný spěch! – vše lže zas přísahu té drahé ženy... Však slyš, cos děsí v noci tmách můj slech, jak někdo před věky zde zavražděný by z hrozné hloubi těžce sobě vzdech’! 27

LUX IN TENEBRIS.
Již letní noc své stíny rozprostřela v tu alej lip, v niž dlouhou řadu roků se vpíjí sladké zvuky tvojích kroků, když jsi se sama domů navracela. A netušila’s, že má touha vřelá, jež svatým žárem zářila v mém oku, mne náhle zavedla až k tvému boku, až v bázni vzhlédla’s ke mně uzardělá. Tys prosila: „Ó nech mne samu jíti, mne leká žár, jenž ve hrudi tvé praská, a muž mne čeká, jehož hněv se vznítí.“ Nač děsila tě noc, nač muže vráska? Vždyť jako z ohně sloup, jenž v cestu svítí, šla před námi má nesmrtelná láska... 28

OPUŠTĚNÉ OKNO.
Tvou drahou, svatou hlavu s bledou lící již ve tvém okně více vidět není, jež v smutku zoufalého opuštění jak vytřeštěno zírá na ulici. Dnes kolem jdu a moje duše snící se v bílé květy vzpomínek zas mění na onen čas, kdy v sladkém vytržení jsem patřil na tebe jak na světici. Však luzný zjev ten, v jehož zářném plamu se na mne kdys vše plesy ráje smály, jest na vždy vyrván z toho okna klamu. Tak v týden pašijový též se vhalí ve slavné ticho smrti oltář chrámu, když v žalmů zvuku hostii s něj sňali. 29

ROZLOUČENÍ.
Ten slunce jas, jenž smál se do ulice, já cítil, jak tím nádherněj’ dnes plane, jak dnes tím opojnější vůně kane z těch lip, jež sní tu blahem vzdychajíce. Což divu, že mne přepadla jak lvice i svůdná krása tvá, z níž plamen vane, když v slední chvíli nikdy nečekané se mihla v cestu mi tvá známá líce. Tu teprv cítil jsem, co opustiti teď musím v tobě, s níž jsem sny své splítal, čím víc teď tmy mít bude pro mne žití. Tu teprv chápal jsem, proč hrůzou zmítal se ve mně duch, an zděšen musil zříti, jak vesmír za mnou plamenem se chytal. 30

POSLEDNÍ ZJEV.
Až v divé vřavě, v krutém třesku žití v prach povaleny budou vše mé modly, až zdáví ve mně všední život podlý vše vzněty, jež v mé duši dosud svítí; Až v pusté hlavě nebudou víc vříti ty boly, jež ji kdysi na krev zbodly, ni v srdci mém, v něž, krátký čas než prodlí, jak v okno vypálené budu zříti; Až jako zvíře nikým neviděný v tmě zoufalé mřít budu ve ústraní, již tupý pro všech lidí ples i steny: Pak vzhoří v slavném, nesmrtelném plání tvůj drahý zjev v mé duši utajený, má první lásko, snů mých věčná paní! 31

PROČ?
Tak jest mi, jak na strmé šibenici bych visel mezi oblohou a zemí v smrt věčnou zatracen a pro vždy němý, se shaslým zrakem, ztuhlou, sinou lící. A pode mnou vrou davy jásající, jež šlapou v prach mé sny i s nadějemi, mé myšlenky i s ideály všemi a svatým vznětům mým se rouhající. Tak zemí vychrlen, v hloub vržen nebem a ztupělý, dav slyším, jenž mi spílá, ni smíchem jeho nehnut již ni šklebem. Já, mrtvý, žiji myšlenkou, jež vryla se v hlavu umučenou žhavým hřebem, a volám jen: Proč jsi mne opustila? 32

NOVÉ LÁSCE.
Tvé lásky divý žár s tou citů směsí, v níž temný vzdor se s dětskou něhou střídá, jež žárlivě mé každé hnutí hlídá, věz, soucit ve mně budí i mne děsí. Zřím, jak se zrak Tvůj úpěnlivě věsí mi na ústa, z nichž sladká slova zvídá, však já jsem šosák klidný – jaká bída! – mnou nehnou více lásky tvojí běsi. Tak v doby příští zírám zamyšlený, pln hoře pro tvůj cit, jenž v hruď mne pálí, sám tuše všecky hrůzy brzké změny. A v odpověď, jak řetěz neskonalý těch hořkých klamů bude ukončený, cos hřmí mi v sluch jak temný výstřel v dáli. 33

PANÍ MARII L.
Ta dávná zvěst mi stále v mysli vězí: Kdys Ježíš podobu vzav na se dětí se zjevil u řeky, jíž v divé změti se hnaly vlny přes tůně a jezy. Tu svatý Krištof, zjev nadlidských mezí, vzal v náruč Ježíška, by dál moh’ spěti, a proudem nes’ jej mocném ve objetí na druhý břeh, kde klidně kvetly slezy. A vzpomínaje na zvěst tu dím k sobě: Čím byl by proud mi, který slove: žití, kdy v jeho vír bych po boku šel Tobě! Jak obr Krištof přešel vlnobití vzav Ježíška na svoje ruce obě, tak chtěl jsem s Tebou jeho vztekem jíti. 34

TŘI KRÁLOVÉ.
Tak putují – jen hvězdy záře stálá jim tiše na pout do Betléma svítí, a v blahé víře v ni již sami cítí, že splní se jich touha neskonalá. Po syrské poušti velbloud jejich cválá, jich samum neleká ni vichrů vytí, ni propast, tma, ni lvové pouště lítí, vždyť věří hvězdě, jež je v Betlém zvala. Ó, hvězdo lásky! Srdce milující čím chudší bývá těchto svatých králů, když záře tvé se s bolem musí zříci. Což div, že klesne v poušti žití, v žalu, se vší svou vírou v tebe kmitající na pouti k Betlému svých ideálů! 35

NEDĚLE.
Zda po tom, co pěl Heine a co Goethe, lze ještě mně o tobě něco říciříci, ty lilije všech věků ve květnici, všech mysterií, divů plný květe! Sny prasvěta, vše báje tisícleté v tvém „Alleluja!“ zvučí jásajícíjásající, v hlaholu zvonů tvých i vůni svící vše ples nebeský jest, co jindy hněte. Mou duší táhnou jako snové bílí, cos září v ní jak zlatý úsměv rána, vše zázraky zřím splněny v té chvíli. Hrob přemožen a smrt jest překonána, vstalť v slávě Ježíš Vykupitel bílý a jásající zní kol: Hossianah! 39

HOŘÍCÍ ZEMĚ.
Ó, div, v tom všedním chvatu, jenž nás kruší, že doba přijde též, kdy v ryzím plání zrak zvednem’ k nebi, vzepnem’ ruce maní: čas velkonoční, svatý půst všech duší! Nám, již jsme jindy k vyšším vznětům hluši, žár svaté očisty tu vzplane v skráni a duše prosta všedních snah a přání se zase bližší k Otci Světel tuší! Ó, velká noci! I v prohlubních země vše hne se zvěstí o tvém velkém příští a vstoupá vzhůru hlásat slávu tvoji. Jak pašije hřmí jejím nitrem temně, hruď tisícletá plesem se jí tříští a ona bajných ve plamenech stojí. 40

JEŽÍŠŮV VJEZD DO JERUSALEMA.
Jak prorok o něm předpověděl dříve, se chystal Ježíš k vjezdu v Jerusalém: hle, v pozdrav jemu vlaje již les palem, lid vstříc mu plesá v dětské víře živé. Jen fariseů nejals, svatý dive, již lidu ples již ztlumit chtěli málem! I děl jim Pán: To kamení zde valem mi volat bude, když ne davy chtivé. Tak vždycky lid se valem v cestu tlačí všem, již mu věčné pravdy pějí písní, a vzplane též o věštců svojich plamen. Jen zatvrzelí písma vykladači tu mlčky stojí posupni a přísni a dřív než oni věru vzplesá kámen. 41

NA GOLGOTU.
Hle, skloněn k zemi, zbrocen krví, tichý Syn člověka kříž nese na Golgotu a málo dbá na řvoucí kolem roturotu, neb ví: krev moje smyje lidstva hříchy. A přece z davu, jenž měl proň jen smíchy, vystoupla žena, z krvavého potu by tvář mu smyla zbodlou věncem hrotů a sen o slitování nebyl lichý. Ó, Kriste, roven Tobě, umdlen žitím kříž nesu na bedru svém unavený a velká muka Tvoje dobře cítím. Však oč než Ty jsem více opuštěný! Neb na cestě, jíž zkrvaven se řítím, mé líce nedotkla se ruka ženy. 42

GOLGOTA SRDCE.
Jak chápu Tě, ó, Kriste posmívaný v Tvé lásce velké, jež Ti dala síly snést slinu katů, výsměch rozpustilý, šleh bičů jejich, trní žhavé rány! Tys mukám otevřel Své duše brány, ač všemocný, Jsi v jedné mohl chvíli ty hroty zlomit, jež Ti v duši rylyryly, a ztrhat řetěz, jímž byl’s upoutaný. Jeť velkým srdcím sladké utrpení nést těžký kříž, jejž ve prach hází jiníjiní, a jít s ním na Golgotu v tichém plesu. Vím dobře již, proč v propast zapomnění svou lásku velkou vrhnout nechci nyní, proč na Golgotu srdce kříž svůj nesu! 43

SVÍCE.
Když pašije sbor kněží v chrámě zpívá, zpěv proroka tak hořce žalující, tu na oltáři třináct hoří svící: v nich Kristus s apoštoly v chrám se dívá. A jak zní klenbou žalmů píseň tklivá, tak hasnou svíce dříve sálající: to Krista opouštějí učenníci, až on jen v svatém opuštění zbývá. Tak naše naděje, sny, ideály, jež v době mládí po boku nám hoří, kol nás též hasnouhasnou, sotva byly vzplály. A člověk zůstav sám v tom žití moři ční k nebi nevystihlý pro svět malý v svých umučených ideálů hoři. 44

VELKOMĚSTSKÁ SKIZZA.
Šla do chrámu – byl Velký pátek právě – v své kráse všemohoucí tak a chladné, mně zdálo se, že jako stíny zrádné těch za ní jdou, jež zabila již hravě. Ať venku ruch se vzdýmá roven lávě, zde Jeremiáš žalmu hromy vládne, hřmí v duši jí, až tváře blednou vnadné led citů v žár a plamen žhoucí tavě. Jak velezpěv o Krista umučení zní pašije a jejich „Miserere!“„Miserere!“, cit zdrcení jí „Na kolena!“ praví. Pak jako bílý příval očištění se v duši její sladkým proudem dere a ona v pláč vypukla usedavý... 45

POLSCE.
V dny, v kterých slyším šedé žalmy pěti, z nichž hoře nekonečné dští mi v duši, bouř svatá pašijí mi v nitro buší, jak mohu, Polsko, Tebe nevzpomněti? Jak nezřít slzy ve zracích Tvých dětí, jich ruce sepiaté, jež řetěz kruší, jak neslyšet jich hlas, jenž v děsné hluši Tvých bratří srdcem nejvíc musí chvěti? Ač trpký los byl souzen mému lidu, jenž k Tobě patří sám se v smutku noře, přec žaly Tvoje větší zřím i bídu. A víc než kdy dnes slovy písma vzhoře zřím v Tobě volat Krista v žalném klidu: „Ó, vizte, zda jak mé jest vaše hoře?“ 46

POSLEDNÍ ALLELUJA!
Až přijde den, kdy lid můj spravedlivý již v slávě přečkav žhavých strastí zlobu tvář k nebi vznese prost vší plísně a sen svůj uzří vtělený a živý; Až vzduní v jásot Praha, české nivy, jež se srdcí všem svane trud i mdlobu jak v zbožnou bouři prostou hněvu robů, a v kraj náš zavzní z mrtvých vstání divy: Až přes můj hrob ty budou vanout zvěsti, kde věk již spáti budu jeho na dnu: snad z hrobu pomohu si vlastní pěstí. A stanuv na něm tu dne slávu zhadnu, ten zpěv, jenž hlásá nesmrtelné štěstí: a hlasem svým v to „Alleluja!“ vpadnu. 47

DOKONÁNO JEST! (Dle obrazu Gabriela Maxa).
Tam v hrozné hloubi kdes pod Kalvárie valem v tmu vnořen pravěkou spí k smrti Jerusalém. A vesmír zalknul sese, jak těhoten byl hořemhořem, zem všecka vzdýmá se jak velkým slzí mořem. Teď z útrob zní jí cos jak hromy rozpoutanérozpoutané, v jich zvuku vzdáleném hněv archandělů plane. Z údolí Josafat pláč temný vzduchem plove, jak by tam úpěli nesčetní tisícové. A věštba proroků, že „na smrt veden bude“, jak žalu splnění se vznáší vzduchem všude. Hlas jeden nad jiné však slyšet; – co as věští? toť velké hoře lví – pláč Jidášův to jesti: A z hlubin, propastí, jež kol se otvírají, jak žalmy prastaré zní v nevystihlém taji. 48 V tmu Soudu smrtící se obloha již halí a hořem bez konce, slyš! pukají se skály. Z té tmy, v niž slunce však přec slabě tká svit denní, pní k nebi Spasitel jak velké odpuštění... 49

JEŽÍŠ DO EMAUS JDOUCÍ.
Šel Ježíš do Emaus den po svém z mrtvých vstání. Na čele posvátném, na božské jeho skráni klid zářil velebný jak slunce, které plálo a v zlatý jeho vlas svou ranní záři tkalo. Tak svatý Spasitel sám cestou dále kráčel. Proud rosy třpytivý, jenž nohy jeho smáčel, zář slunce z blankytu i všecek vesmír dalný, tmu z hloubi propasti i světla obzor valný, kvetoucí příroda, jíž hnulo blaho rána: vše kolem plesalo: Ó, Mistře, Hossianah! A Ježíš kráčel dál ni chodci nepoznaný; v své mysli rozjímal, zda bolestné ty rány, jež bez vin vytrpěl, zda ostré ony hřeby, jež zbodly ruce mu, lid přivedou přec k nebi a zdali křížem tím, jejž nesl na Golgatu, sňal s beder člověka již všecek rmut i ztrátu?... A co tak rozjímal, dva ze svých učenníků zřel kráčet před sebou; tu jak to míval v zvykuzvyku, se Ježíš přidal k nim řka: „Galilejští muži, o čem to máte řeč, co srdce vaše úží?“ 50 Ti nepoznali však již „Mistra“ svého, „Pána“, neb v rouše cizince byl, mezi nimi stana. „Tys jistě z daleka – dí oni s velkým žalem – že nevíš, v těchto dnech čím zvučí Jerusalém.“ I vyprávěli mu o umučení Krista. „Ó, bláhoví!“ dí on, „ta smrt mu byla jistá, či nevíte již snad, co v písmě stojí psáno, že vše to musilo být na něm vykonáno?“ Pak rozmlouvaje dál až v duše hloub jim zíral, a oni žasli, když jim písma otevíral, v nich srdce hořela, až večer nastal málem. I řekli: Za námi již dalek Jerusalém, den již se přiklání a valně připozdívá, vstup s námi pod střechu, neb jiného což zbývá? Šel Ježíš pod střechu, by nocovali spolu. I vyňali svůj chléb a pozvali jej k stolu, by jim jej rozlámal, neb tím jej chtěli ctíti. – Tak blízkost genia i člověk maní cítícítí, a dřív než pozná jej, svou šíji před ním sklání. – On jal se lámati své vyřknuv požehnání, a aj!... Jim náhle zrak se otevřel dřív tmavý, že „Mistra“ poznali. I sklonili své hlavy a padli na tvář svou lem roucha líbajícelíbajíce, však Ježíš zmizel jim a nezřeli jej více. – – – – – – – – – – – – – – – – – 51 Ó, duchu, genie! Jak často nepoznaný ty mezi lidem dlíš a snášíš jeho rány! Ty neznán rozdáváš jim mannu svého ducha, však oko slepé jest a mysl jejich hluchá, až bleskem zmámeni, jejž vrhls v hruď jim chladnou, tě náhle poznají a v prach před tebou padnou! 52

SOUD KRISTŮV.
Den v jarní slávě byl, když vstala ze sna: v šer jizby dštila zlatá záře plesná, jí bylo, jak by duše její celá v žalm tajemný se byla rozzvučela. „Co jest ti duše? Co chce zpěv ten bujný?“ „Dnes Velký pátek“ – hlas v ní pravil tajný – „den Golgoty a Krista umučení.“... Dost věděla. Při slova toho znění blesk ztrnutí jí náhle šlehl údy. „Dnes Velký pátek“ – znělo kol ní všudy a hlava její krásná, zlatovlasá jí k hrudi klesla. Cítila, jak střásá plamenné květy vzpomínek kdos na ni a slzíc hřížila se v rozjímání: „Dnes Velký pátek.“ -- Viděla se, dítě, jak doma probouzí se na úsvitě, jak malá, bílá duše její dětská neznámým tvarům otvírá se všecka, těm nevystihlým tajům Velké Noci: cos táhne slavně jizbou – divné moci jak velké květy náhle v duši bují, 53 jí otec s matkou zbožně vypravují: „Dnes ukřižován byl za hříchy naše“... Pak zří se v chrámě, v svaté bázni, plaše tam pašijí zpěv smutný slyší lkáti, zří město rodné, vidí měsíc pláti jak lil’ji na stvolu nad chrámu věží, jak sladké chmury pokání kol leží, ty lány zřela doma i ta lada, jak záře slunce vítězná v ně padá: vše, čím kdy srdce plesalo a prahlo, jak mrtvých duchové jí myslí táhlo. A dnes? Kde jest? Nač tyto zdi ji hostí, kde v bláto všlapala květ nevinnosti? Ó, pusté noci, dny zoufalé nudy ji pálí v duši a mráz lijí v údy. I vtiskla žhavé čelo v bílé lože a v bolu krvavém jen štkala: „Bože!“ Pak slavná myšlenka jí šlehla duší: dnes ve chrám půjdepůjde, a byť sebe tužší ta pouta byla, jež ji ve prach tíží, v dny dětství tiché zase zpět se vhříží a ztrhá mraky velké viny svojí... Šla ulicemi. Ať se více rojí dav hlučící a život hřímá kolem, vše lhostejno jí! Šla jen se svým bolem 54 a palčivou svou po modlitbě žízní: v té, cítila, že všecko, všecko vyzní, čím duše její pláče a čím sténá. V tu naději a bázeň pohřížena v chrám vešla plný veleby a ticha dav nevidouc, jenž na modlitbách vzdychá, jen stranou k oltáři si klekla sama. I bylo jí, jak slyšela by známá a sladká slova, jež kdos neviděný k ní tiše mluvil, její tiché steny výš vzlétaly jak motýlové bílí; již cítila, že v této velké chvíli vše bílým ohněm očisty v ní hoří. Tak pohřížena v pokání a hoři nic neviděla matron zástup ctnostnýctnostný, jak hněvivě ji bodá zrakův ostny a šeptá cos o hříšném pohoršení. Co chce tu ona? Zdaž šer chrámu není jen místem těch, jež ctnosti lesk vždy zdobil, snad že je život zkoušce nepodrobil, a v tento den, kdy jenom nejsvětější hněv Boha trestající ukonejší? Ty myslily, že dechem znesvětila ta žena chrám a modlitby jich síla že trpí pouhou přítomností její. 55 Hněv spravedlivých vzplál jim v obličeji a již se na tom umluvily v taji, že hříšnici tu z chrámu vyvést dají. – – – – – – – – – – – – – – – – Zde ty’s však bylo, velké slitování! V chrám, který dumal ještě v chmuře ranní, v tom náhle vnikla slunce zlatá záře: na okně velikého u oltáře byl Kristus malován, jak z mrtvých vstává, s korouhví v levici a ruka pravá se k výši nebes vážně pozvedala. Když slunce zář ten obraz v plamen vzňala, tu jeho stín, jak náhle by byl ožil, se velký, vítězný v dél chrámu vložil a zastřel tu, již všichni odsoudili... A jak se náhle bouře ve klid schýlí, směs v chrámě ztichla bázní poražena, jen od oltáře tamo vstala žena ten zázrak barev nevidouc svým okem, chrám přešla v dumách tichým, vážným krokem, až její zjev se v dveřích zvolna ztratil. – – – – – – – – – – – – – – – – A Kristův stín zas nad oltář se vrátil. 56

VELIKONOCE. (Dle obrazu Jana Preislera.)
„Víte, že po dvou dnech veliká noc bude a syn člověka zrazen bude, aby byl ukřižován.“ Ev.sv. Matouše XXVI. 2.
Tak evangelia mu blesk žeh’ duší, když vpil se zrakem v lesa tajnou hluši, blesk slov, jež otec, matka, zbožní, doma, zrak v slzách vyřkli chvějícíma rtoma, blesk svatě krušící a sladce žhavý jak z biblické mu utkvěl dějepravy, když v úžas dětský ve škole ji slyšel. Jak mluví k němu dnes ten les, v nějž vyšel, jsa strážcem stádci bravu, jenž se pase? Ah, velké noci tucha rozlévá se teď lesem a mu duši v plamen vznímá. Cos dětskýma, hle, vidí před očima jak bíle rozpěněný opar jara, šum pučení kol v stromech, v zemi hárá, čich pupenců a mízy nozdrou ssaje své zraky vyjeven v dál upíraje. 57 Číms svatým však jen usedá mu duše a sladce známým v nevýslovné tuše? Hle, v zrak, jenž zamžen s přízraky se střetá, se vtisk’ mu obraz Spasitele světa, jak v chrámě u nich, svatý, smrtí zklaný dí: „Eli, eli lama sabachtani!“ A hoře zatopí mu útlé nitro. Ó, vlahé, nevystihlé jarní jitro, z chmur pokání a svatých postů šedi jak náhle v ples zas otvíráš mu hledí! Neb slyší zvonů zvuk, jak chví se vzduchem, jak slavně hlaholí zas spiat byv hluchem,hluchem od chvíle, Spasitel co zemřel v muce! Ah, těmi zvoní andělské teď ruce, v těch zvucích znějí proroků teď žalmy, v těch tónech šumí jásavě ty palmy, jež Kristu v cestu stlal kdys Jerusalém. Jak mračno vůně z paškálu by valem jej oblehlo, hoch trne svatou bázní a tona v slz a plesů blahé lázni se noří v nevystihle toužném snění v taj bezměr: Krista Pána umučení... 58 ŚWIĘCONE. Na bílou sobotu to bylo v Praze. Já ze Vzkříšení, jež jsem slavil blaze, zas do redakce přišel před večerem. Dům její, jenž vždy duněl v hluku sterém, byl tich dnes – nevyšelť list odpolední – Neb Paschy paprsk slavný shon též všední v klid složí vele: Ruce spjat v Čest Pána! a zpívat s druhými též Hossianah! (Však v noci v Arimathii kdy Kristus vstane, se stroje přece roztočí jak štvané.) V své pracovně jsem used’ opřev hlavu a cítě vznášet velkonoční slávu se v tichu nezvučném jsem dumal tiše. Jak plamen zelený tkvěl jasem čistě v mé mysli hloh, jenž chrám jindřišský valem již vroubil ve ulici „Jerusalém“. A co tak sním se sladkou dumou v tváři, hle, posel objeví se v kanceláři a lístek podává mi pro rubriku. „Święcone“ čtu. To po prastarém zvyku zvou Poláci ku festu velké noci, 59 jejž v neděli vždy slaví za praotci. A velkonoci svaté martyrium jak blesk v mne šlehlo toto convivium. Święcone... Jako z katakomb bych v šiku zřel kráčet zástup prvomučenníků, tak Polsky synové mi v duši svítí, až při „Święconem“ zítra budou dlíti. Ba, budou slavit „svěcené“ své v bolu, ve svaté vroucnosti, zrak v slzách spolu a vzpomínati v srdcích krev jak lávu na pád své Vlasti nyní a dřív slávu. Jak vždy tak dnes a každou příští dobu v své budou doufat z mrtvých vstání z hrobu, to „svaté“, „svěcené“, jež od hor k moři jak věčná lampa v srdcích polských hoří, již v slední záchvěv citů i tep svalů k ní spějí, jako k svému ideálu. Však „svěcené“ jsem zřel též ducha zorem v tom krve dědictví, jež věků vzdorem a zlobou dostal drahý lid můj v podíl. „Kéž jemu již též Spasitel se zrodil!“ jsem vzdech’ a v neděli teď velkonoční se propast otevře vždy v duši noční a „svěcené“ to vznesa k Pánu světů je s dětmi Polsky slavím v svatém vznětuvznětu. 60

TURGENĚV.
Děl Bůh: „Ti tisícové a ty davy, již pro Rus byli kdy již umučeni, a jejichž dusí vír se kolem pění, ať o svých mukách světu dají zprávy. Jich myšlenky v leb jedné vtěsnám hlavy a v jedno srdce jejich utrpení a v jednu duši jejich čin i snění, jí rámě tyrannie nezadáví.“ I stvořil Tebe! Obře, teď již chápu tu děsnou hloub, z níž Tvoje struny zvučí, tu výši, s které zříš ten jas i hnus... Lve stepi! Život sílu zná Tvých drápů, když zdolal’s jej, bys poznal, čím nás mučímučí, a v hlase Tvém lká celá svatá Rus. 63

MAXŮV KRISTUS.
Tak zřel jsem jej, když první bible zvěsti mi v sladké době dětství srdcem chvěly, když večer děti báj si vyprávěly, já jej zřel trna v srdci tajné štěstí. A v mládí ráj, když krok mne počal vésti, tak přede mnou šel ve své kráse celý, on v jasný tvar sved’ ideál můj ztmělý, vždy ruku svatou zdvih’, když přišlo scestí. A tak mi dosud v života tmu září k mým ranám krvavým a mukám patře: Bůh s tichou dumou muže v svaté tváři. Ten Kristus mým jest! Ať již nízké chátře to slovo směšným – to mne plesem daří, že mistru Gabrieli říc’ smím: „Bratře!“ 64

JSOU V DUŠI MUŽE...
Jsou v duši muže prohlubně a srázy, v jichž dně se tají bahno, kal a špína; dlí v zrádném klidu jejich hmota líná, zář evangelia co nad ně vzchází. V tom vichr porobené vášně vrazí v ty propasti a hnusná směs se vzpíná, v bouř tlumenou dřív vzkypí její slina a duši zděšenou svým proudem zmrazí. Ve chvílích těch, kdy v provalenou duši, jež hořem lká, ten černý příval bije a v poslední již bránu její buší, Zjev ty se mi, kdy spasný vzdor již mdlý je, kdy moci neblahé mne nejvíce kruší, ó, svatá, všemohoucí Poesie! 65

JÍZDOU MORAVSKÝM POLEM.
Vlak mořem tmy se hnal jak žralok dravý, v tom náhle tajný děs mi v duši vzbují: tmou noci ke mně zvuky doletují, jak v dáli kdes by vraždily se davy. A reka zřím, kol jeho zářné hlavy jak plukové se smrti zasvěcují, jak stádo lvů, jež sehnáno je v sluji a v ni se valí dým a plamen žhavý. Zřím smrtí hynout šiky zadávené, jak kolem krále v hromadách se kupí, krev z ran jim tryská, oko vytřeštěné, Zřím prchajících proklínati tlupy. V tom jak stín Jidášův cos kol se žene a v divých mukách nad sbitými úpí. 66

ROMEO A JULIE.
Ve tvrdé, drsné zdi, jež jako skála se postavila mezi lásku Vaši a nad níž teprv chvíle nebes krasší vám v lásce všemohoucí sladce vzplála; v tom žebři konopném tak prosaicky a plném uzlů, které drou se v dlaně, jejž ztéci bylo třeba, vaše skráně by vzplály v žáru první lásky vždycky: zřím svědectví, jež zajisté dí dosti: že v naše touhy vždy a ideály, jež v kráse nebes ve hrudi nám vzplály, se vdírá rmut a špína skutečnosti. 67

NA PÍSČITÉM BŘEHU.
Kdys v parném letě puzen myšlenkami jsem zbloudil k řečišti. V něm potok malý, jejž z jedné strany skály lemovalylemovaly, co z druhé v písku posády se vpíjel a jako slzí proud mdle v dálku míjel. Kol mrtvé ticho. Poledne duch právě své tiché kroky zvadlé vtiskal trávě, pták mlčel v keři, brouk dlel v trávě tichý i vodník ztajil rozmarné své smíchy, jen slunce žáry praly v skalní stěny, v to zněl zas řeky vzlykot utajený. Já kráčel po břehu a v horkém písku co spatřil jsem? Na plochém břehu v blízku tam dítě sedělo. Žár slunce žhavýžhavý, tak zdálo se, se netkne jeho hlavy. Zrak jeho dychtivý jen těkal kolem po žhoucím břehu a po písku holém, jsa slunce klamnou hrou jen lákán stále, jež v písku ležící oblázky malé svou září měnilo mu v drahokamy. To dítě neznalo, že zrak je mámí, 68 vždy rychlým krokem k místu pospíchalo, kde kámen zářil, až zas v klamu stálo; však zrak, jenž znova slunce svitem mámen, upírá jenom; nový zářný kámen jej upoutá, zas za ním v dálku běží, a před ním znova drsný křemen leží. Však dítě zlatá zrna hledající, ač vždy zklamáno, nedalo si říci a doufalo, že aspoň zrnko zlata dá do večera řeka přebohatá. Však marná práce! Den se ve tmu ztratil a hošík zklamaný se domů vrátil. Já ptal se cestou: Milé moje dítě, rci, zářná zrnka proč tak lákají tě? Víš dobře teď, že snaha tvoje marna, víš, že to zrno, jež plá v blescích parna, jen křemen jest, ne záře démantová. „Nuž zítra – dí mi – začnu hledat znova!“ *** Ó, člověče, tys děckem mojí báje, s nímž osud s tebou jenom sobě hraje, a řeka, v níž ti žhavé slunce svítí, toť tvoje smutné, opuštěné žití, 69 ta lesklá zrna – tužby tvé a přání, jich dojdeš-li, jen trpkostí tě raní. Však tobě v žití není ani přáno jak děcku tomu doufat v nové ráno; jak rád bys hledal, jak rád začal znova, tu přijde smrt a v temný hrob tě schová. 70

SAMI DOMA.
Byl žní den parný. Bouře každou chvíli se spustit mohla; co ve faře paží, vše spěchá v pole, slunce žár kde praží – strýc farář jen a já jsme doma zbyli. A v kuchyni, kde ruch a šum vždy čilý, my kutíme, až pot se v čelo sráží, by – jak děl strýc – „až přijdou ku menáži“, se ženci na poledne posilnili. On kuchařem, já služkou. Pán Bůh s námi! My šotky kuchyně jsme vyplašili svou hroznou prací jistě v oné chvíli. Neb v páru, šum a klepot vařečkami, jenž ke stropu se zvedá v hlučném víru, zní přeučený disput o Shakespearu... 73

U OBĚDA.
Již poledne. Hle, ženců celá řada se hlučně z pole dvorem farským vrací, jich hovor v síni zvolna se již ztrácí a jako roj to v kuchyni vše vpadá. Strýc marně tvář ve vážný výraz skládá – vždyť oba jsme jak uvaření raci – „Ha, velebný pán v dobré je dnes práci!“ zní kol, a vše mu ruce líbat žádá. „Jen nechte, děti!“ – s úsměvem strýc brání – „teď k jídlu čas, já sluhou dnes, vy páni.“ Pak žencům začne nosit plné mísy. A vida, jak jim vlídně na stůl chystá, já v tomto knězi zase zřel jsem Krista, jak apoštolům posluhoval kdysi... 74

JARO NA FAŘE.
Hle, farský plot! Tam bez již kvete mladý a něžnou zelení se směje z latí, svah z fary, hle, již pampelišky zlatí, v to pupence sem voní ze zahrady. Vždyť na faře je jaro jako všady! Pan farář vznícen sluncem rychle zkrátí svůj breviář a v zahradě se ztratí, kde nad záhony vrabci vedou svády. I mladý kaplan vyšel s bledou tváří ven před faru a tmavým okem dívá se v modrý vzduch, jenž kmitá v slunce záři. Ó, blaho jara, jež mu z dáli kývá! On slyší – ani tam se vrabci sváří – jak skřivan výš o věčné lásce zpívá. 75

PAN HRABĚ.
Strýc studoval dnes na kázání právě, já v čeledníku sám čet’ v Santa Clara, v žní úpalu a tichu stála fara, v tom někdo trhl zvoncem pronikavě. Strýc nevěda, jak já si hovím zdravě, sám k dveřím spěl; já slyšel, kohos kárá: „Vždyť přece otevřeno! Vždy hra stará!“ A v dveřích stál pan hrabě ve vší slávě. Tu ovšem milý strýček začal jinou: „Ó, Milosti, již račte odpustiti, ten zvláštní pozdrav jest jen mojí vinou.“ V tom na ruce však jeho rty již cítí, a hrabě dí: „Mně větší pocty kynou, že sám pan farář byl mi otevříti.“ 76

Z PASSIONÁLU MÉHO STRÝCE JOSEFA. Novella veršem.
Zda znáte onu faru na Moravě, jež se vsí ztulila se pod hor patu, k níž duch můj v chvíli té se vrací právě? To fara v hraběcím jest patronátu, tu sídlí hrabě na svém zámku v slávě: hle, parku rozlohu v mříž mocnou spjatu. A ves jest velká, dojme vás tak smavě, když uzříte ji opustivše dráhu, tu zeleň s bělí laškují vám v hlavě. A fara sama! V půli stojí svahu, na jehož vrchu kostel pne se s věží a jehož pata k zahrady lne prahu. A stavení tak úhledně tu leží, jsouc ve svah šikmý jako sekem vťato: to stavitel sved’ s dělníků svých spřeží. 77 A urval ještě k zahrádce pruh na to, jenž ohražen jest kolem plotem z latí, kde pne se listí révy, hroznů zlato. A v zahrádce vše květy zříte pláti, jež jako duch se chvilkou vánkem nahnou, když lesa povzdech cítí kolem váti. A tato fara, víte, moji milí, ta patří mému strýčku Josefovi: „náš strýček panáček“, my všichni ctili jsme v „přízni“ na Hané jej těmi slovy, jíž vrcholem byl do tří generací; tu úctu k němu péro nevypoví. Sem na farářskou jeho první štaci, já přestáv právě hrůzy maturitymaturity, jsem přijel v odměnu na rekreaci. Ah, zlaté časy! Měsíce dva, slity jen v záři slunce, mládí ples a touhy, v mé mysli pro věk zůstanete vryty! 78 Jak svítíte vy, kus to slunné prouhy, v mém žití shlukem bolů krutě zrytém mi po vše dny, co zřel jich život dlouhý! Prost starostí, bláh strýce něžným citem já toulal se jen po lesích dle zvyku, zvlášť bílou březinou tam v kroku hbitém. Neb čet’ jsem – božský humor! – v čeledníku „Merck’s Wienn“ od Abrahama Santa Clara, jejž štíp’ jsem strýci ve knih hustém šiku. Čas plynul mi tak jako potok z jara, pan hrabě někdy kmit’ se na visitu a sváteční pak vzhled hned měla fara. Neb contess’ Lucy česky neumí tu a strýc měl uvést v češtiny ji taje, tož v zámek chodil po panském to ritu. Kdys vyprávěl mi ve smích propukaje, jak Lucy frančina vždy vězí v týle, když „churavý“ čte „šüravy“. Pak zlá je. 79 Však před vdavkami byla. V mysli čilé tkví ještě večer mi, kdy střelba hřmící snub její vsi hlásala rozpustile. Pak vnořil jsem se s duší horující v Johannes van Devalla „Strandgut“ slavný, ten „Ich–Roman“ moh’ zplozen být jen lvicí, tož duší muže, rmut jenž lásky dávný jak obr kreslí: Ewald, August Kühne. Ah, jak jsem hořel s ním vždy neúnavný! Však brzy příběhy se staly jiné. – – – – – – – – – – – Den kterýs do vsi přišla komedie a její vlnka, dětí dvojkou šine se k faře hned – ta vždy vše první čije! – dvě děti „ptají“, jak se u nás říká: kluk, holka, výraz obou čiperný je. Já vskočil rychle, u vrátek kde klika, a chleba jsem jim z čeledníku přidal. V tom hospodyně Betty za mnou vniká. 80 Ta škrtí moc, radš aby někdo jí dal a s štiplavou se táže ironií: No, už jste oba dobře vyzpovídal? Však já zřel děti jen. As bídně žijí, a tlukou se as bídně tvrdým světem a jakou život hrá jim komedii? Však netušil jsem, katastrofu letem že vyvolá, jak den se s nocí změtí, Pierrot, Columbina v sváru kletém. To „umělci“ dva, rodiče těch dětí a komedie chudé majitelé se nemohli tak často srozuměti. On, vzteklý, tasil nůž a ženě v těle jej zbrotil. O pomoc ta křičíc volá, prch’ otec, děti tu, hle, v děsu celé. Křik po vsi, vše se sbíhá s hůry, z dola. Pan hrabě právě koňmo z pole kluše, zří, co se stalo: lékaře hned volá. 81 A, zbožný, pošle k lékaři též duše, by podal ubohé též nebes těchu: Strýc farář šel, co přijde sotva tuše. A po lékaři poklek’ pod tu střechu, kam v krvi zklanou ženu dopravili, se modle, ona dýchala již v spěchu. Však, co to zří? Čí zjev v tu hroznou chvíli tu leží zmíraje mu pod rukami? Toť Marie! – Můj Josef! V smrt se chýlí! – – – – – – – – – – – – Jak dojat stanul strýc pak mezi námi, když vykonav vše, do fary se vrátil! V nás soucit hořel, čím jej těšit sami? Když dojem dne se poněkud již ztratil, tu matka jeho, babička to moje, mi sděla, čím mu osud kdys tak splatil. 82 „Byl jako svíce – začla zvěsti svoje, když vyšel z osmé, tvář měl krev a mléko a hodný syn byl, v Boží vůli stoje. Což div, že bylo kolem srdce měkko tak mnohé dívce v blízkém našem městě, kamž od nás byla chvilka, nedaleko? Však jeho srdce nepodobno cestě, kde každou chvíli šlapat mohla jiná, jen s jednou cítil, žhoucí cit k ní pěstě. Ah, ona! Opak byla mého syna! Neb vědouc, že jest jejím s celou duší, přec všímat jiných nebyla si líná. Tu cirkus najednou vše město vzruší – „Englische Reiterei“ my dřív to zvali – a klepů za čas slyšeti tam nůši. Vlach jakýs, Barbi, gymnast dívky pálí, svým zrakem ďáblím a svým tmavým okem, i zraky Marie mu v odvet vzplály. 83 S ním jela v svět, jsouc jeho ženou skokem. Však jal se pít a týral, bil ji stále, jí život stal se jedním slzí tokem. A páter Josef – chápeš nyní zrale, proč sáhlo mu as k srdci přehluboko a proč mi nelze vyprávět ti dále?“ 84

PRVNÍ JARO.
Svým obřím kropáčem již mávla Vesna s temene Baby*) po odjihlém kraji a zeleň svěcená všech divů taji vše žitím ztřísnila jak sprcha plesná. Vrb hlavy smutné vytrhly se ze sna a kropenatě se jí usmívají, jí topoly se chechtají a hrají, jichž řada podél silnice se těsná. Jí zkropen keř se božsky stydliv cení, jí zžíhána i mez se v slunci zhřívá a břehy úvozu jí planou v dole. Co teď? A bez dlouhého rozmýšlení vší zelení, jež v kropence jí zbývá, tou Vesna rozpustile chrstla v pole. *) Pahorek mezi Olomoucem a Prostějovem.
87

VEČER V PODLETÍ.
Zavání z otav, cítíš? Večer nastal. Vzduch vlahne, z močálu čpí po šáchoří. Jde sekáč. Skokan střík! se v potok vnoří a z louky vlhce fejfaruje chřástal. Svět kolem měkne, lísavě tak sládne, jak stéblo pšenice bys kousal mladé, tam urousán se sysel v brloh krade a v mezi sráží se pot rosy chladné. Jak sukně škrobené tu vzšumí vrby, jim sytost léta táhne korunami, vším zhrdajíce dumají tu samy, jen much španělských mok je v kůru svrbí. Teď stmívá se. Ha, pro havěť to trachta! Chroust brní, mušky palčivě tu syčí, tam netopýr jak zlekán vzduchem příčí a žabí sbor v to ze široka žvachtá. 88

ZPĚV OBILÍ.
Viz, sladký, vonný orkán, „chléb“ jenž věští, jak hýří v klasů šírém, zlatém moři; jich vlny jako bělohřiví oři si zářnou tůní divě dráhu klestí. Slyš, řinčící to vichr zvuků jesti: šum suchý žita valnou píseň tvoří, tam ječmen ostře syčí, děl bys: hoří a v klasech pšenice to měkce chřestí. A v této velké, slavné směsi hlasů, v tom zištném hymnu těla nasycení přec někdo Duši v blahý pozdrav kývá: To koukol jest, jenž rdí se ve snu jasu, a dětským hláskem v tomto ostrém vření své modré „Alleluja!“ chrpa zpívá. 89

JITRO.
Svět zatajil se. V dunivé své slávě se hněvně rudé slunce nad něj zdvihá a paprsky jak biči k nebi švihá, však milostně hned září ono právě. Jak z brv se z osin klasů slzy třpytí, jak krupice se v stéblech rosa sráží, jež samet vlčího též máku vlaží, prach cest se zvlhlý na šlepěj ti chytí. Ó, blaho sytosti, jež kolem vládne, div nezalkne se duše vyjevená! Zem v rozkoš těhotenství pohřížena a čirý vzduch již novou moukou sládne. 90

LETNÍ POLEDNE.
Žhnou cesty, sálá vzduch, vrou mráčky bílé, jež na nebi se tvrdě modrém pění! jak příroda se rozpálená cení; Žeže zařičí snad, čekáš každé chvíle. A slunce, žhavé dýnko, kterak pálí! Klas nehne se, v něm cos jen praská tiše, svlak, koukol, chrpa sotva žízní dýše, jen vlčí mák si kokrhem to chválí. Tam „slunečko“ lpí na klase, jenž trčí, tam brouk, jenž krovkem ocelovým chřestí; žár poledne však nejlíp cvrček věstí, jenž s horké hroudy řeřavě v to frčí. 91

HASTRMAN.
Splav na potoku stojí osamělý, dvě vrby smutné jeho stráž to živá, tam divný mužík zelený se skrývá a kutí pratajemně po den celý. Když v poledne v splav srší slunce střely, pod velkým listem lopounu se skrývá, v tůň zelenou se potutělně dívá a plaší skokany, již v trávě dleli. Však večer slídivý a s chytrou péčí on rozhlédne se bystře v kraji blízkém a v tůň pak sjíždí po dně splavu slizkém. Čím víc to žblunkne, tím má radost většívětší, a čím jej chladná voda více lehtá, tím slyšet z dědiny, jak víc se chechtá. 92

STRNIŠTĚ.
Kam hlédneš, všude strniště se ježí, řep, brambor zelení jsouc kostkované, je profukují suše větry plané a myší cestičky v něm v různo běží. Kde nejtvrději, truskavec se plazí, krt v skladě vyryl černou hlínu všady, kde mandel stál, zas klíčí porost mladý, a v zaoraném hrách zelený vzchází. Zde plytký žlab jest právě v lánu půli, kam vítr plachý nedolehne zcela, tam pohozené povříslo se bělá a pod ním s tichou křepelka se tulí. 93

PODZIM NA HANÉ.
Ve sladký rmut pláň černá pohřížena jak oddychujíc od velkého díla, a slunce zář, jež dřív ji žhavě ryla, se chvěje po ní v úsměv proměněna. A v blankytu vrou mráčky jako pěna, vrb řadou silnice peláší bílá, kde zřít, že zlatá manna zem tu kryla? Jen vítr po strništích lkavě sténá. Ó Hano! Jeseň Tvou kdo cítil jednou, ten sáhne k srdci, zda jest velké dostidosti, a vše, čím lkáš a mluvíš k němu, zhostí. Ty vzdychneš – z ňader Tvých se zvuky zvednou a z nízní pak v těžký, dumný, divný zpěv, tak jej zpíval Ivan Turgeněv... 94

PODZIMNÍ SKIZZA.
V klid jeseně, jenž v lidskou duši kane jak mlčelivé, slavné požehnání, jenž v hruď ti sáhne divuplnou dlaní, jsou pohrobeny širé lány Hané. Zem černá v sladké zchvácenosti tane, tou všecko trne v dlouhé, dumné pláni, jež místy jen se v mělkou zmolu sklání, z níž vlhký chlad a vůně hlíny vane. Jak hřeby zelené ční nad silnici řad topolů, v nichž telegraf jen bzučí a na trávníku vrba tiše klímá. Však v tento klid tak blaze smiřující slyš, za dědinou mlátící stroj bučí a v dáli cukrovar v to tupě dýmá... 95

VRBY.
Tam, potoka kde leží zátočina, ční smutné vrby k nebi nepohnuty, ve chladné bahno vpadal list jich žlutýžlutý, neb zaváta jím břehů uschlá třtina. Cos jako ztraceného žití vina, jak prázdnoty a nudy přívan krutý chví teskně zježenými jejich pruty, jichž holá kštice k obloze se vzpíná. Ó nudo samoty, jež z vás tu zívá, jak zřím vámvám, vrbyvrby, v nitro zasmušené, jež necitný chlad jeseně teď studí! Ba, jest vám asi, jako brachu bývá, jenž vyspává se z noci prohýřené a ve dne náhle vytřeštěn se vzbudí. 96

NEBE I ZEMĚ.
Již tmělo se. Já stanul v siré zmole: zem vlahou podznípozdní jeseně již bředla, jež ostře čpěla v chřípě, na hruď sedla a v sivých cárech mlhy kryla pole. A obloha, jež nad ty lány holé se mřivě pjala, byla břitce sšedlá, jen prouha kouře špinavá ji vedla, jenž z továrny se valil kdesi v dole. Mě sevřel pocit hlubokého smutku a hoře ve tvář ztrnulé té hmotě, jež stejná v tvaru hlíny jest i žuly. A ve chvíli té nevěděl jsem vskutku, zda cynicky se zasmát vší té slotě, či raději si prohnat lebku kulí... 97

MAGA.
Nestvůra tma na břichu rozvalena jak černá můra na dědině leží; tu sotva vítr smýkne návsí stěží a z děsných hlubin země cosi sténá. V dvůr gruntu vřinula jak černá pěna, až jeho hřbet se pod ní zpurně ježí, v ní váha studně se jak slepá věží tmy cáry černými jsouc ověšena. A děti s chůvou čekají, až z pole se vrátí tatík s matkou v pozdní chvíli. V tom obrovského cos se nad grunt chýlí a vleče přes šindely střechy holé, až před okny, jež na náves jdou, stane. Toť Maga, prastarý děs noci Hané... 98

STRÝC „ZE STARÉ KAPITOLY“.
Má širák, který Švédu zřel již asiasi, a dlouhý, řasný plášť má ještě z mladu, ret vzdorně o klenutou opřen bradu, hnět roboty mu někdy šlehne z řasy. S ciráty burnus, v týle dlouhé vlasy: tak sám se nosí dlouhých let již řadu; pěst jeho špalku podobá se v pádu: tak žil a žíti bude po vše časy. Jak suk je tvrdý, není na něm znáti, že stáří nějak těžce na něj padá, vždy o hody chce s „mlaďochy“ se práti, Vždyť za nic prý teď není chasa mladá. A kdyby zřel teď o sobě mne psáti, vím, čaganem by přetáhl mi záda. 99

BÁJ Z PRAVĚKU.
Noc hluchá celý grunt již zavalila, a v jizbě, v níž jen svíce hoří bledá, si kolem stolu domácích kruh sedá: strýc, tetka, dětí směs, jež v sváru byla. A u kamen se bába usadila, báj prastará se jizbou z úst jí zvedá: v ní zvučí sláva, hnět i muky děda i vnuků hanba, již jim v čelo vryla. Toť slavná báj o Ječmínkovi králi, jak slýchají ji od pravěků zníti! A v temné mlčení se jizba halí. Však stranou, v přítmí hoch naslouchá malý, pěsť svírá vzdorně a ve zraku svítí mu budoucnosti velké hromobití... 100

LIST HANÁKŮM.
Když ve hrom děl, třesk mečů, koní ržání již zněly hrozné křiky zoufalosti na Bílé Hoře krví syté dosti a útěk všem byl poslední již zbraní: Vy zůstali jste na smrt odhodláni jak dubů les a ve vzdorné své zlosti v prach zbít jste dali žulové své kosti a svět jste naučili umírání. Tak! – Hrome tak! V tom krev poznávám svoji: kde stojím, stát, ať smrt nade mnou chřestíchřestí, a nevzdat se, ať peklo kol se vzrojí. Jen dále tak, jak v staré této zvěsti! Toť po hanácku: Buď vše zdávit v bojiboji, neb padnout – ale se zaťatou pěstí!... 101

JEŽÍŠ U DCERY JAIROVY. JEŽÍŠ U DCERY JAIROVY.
Dle(Dle obrazu Gabriela Maxa.) Již k domu jeho shrnuly se davy: lid, přízeň, pištců sbor, jak písmo praví, a onen žal, jenž svíral duši otce, i v jejich nitro sáhl přehluboce, vždyť cítil každý hořkou jeho ztrátu. Jak lilie, jež skví se v slunce zlatu, tak kvetla v domě dceruška mu něžná; nach retů jejích, úběl čela sněžná až dosud nepoznaly žití ostny, vždyť všeho skytal jí dům otce skvostný. A byla mrtva! Se třinácti jary ji s pláčem v černé uložili máry, kde třetí den již dřímá spánek věčný, an kolem žal a pláč zní nekonečný. Tu vešel Ježíš vznešený a v záři. – Mu věčné slitování plálo s tváří, když k mrtvé dívce sedl zamyšlený. Na pokyn jeho vzdálily se ženy, jež v úctyplné bázni za ním stály, 105 i zůstal sám, jen pláč zněl tlumen z dáli. Jak hlavu sklonil, zlatých vlasů příval mu padl na plášť, jenž mu s ramen splýval, a velké oko v soucitu a žale na líce dívky upřel sesinalé. Je mrtva! Bílá na posledním loži tu dřímá zralý plod již v ruce boží a netuší, že jakás ruka milá ji v pozdrav slední květy obmyslilaobmyslila, a neví víc, že u její dlí hlavy. Ten, k Jehož slovu v prach padaly davy, že Ten, jenž spoutal moře vzteklé pěny, tu nad ní, děckem – sedí zamyšlený. Proč přišel’s sem? v něm jakýs hlas se tázal. By ztišil pláč a slzí stopy smazal všem se tváří, již nad ní v bolu štkali,štkali. Chtěl duši její z modré, hvězdné dáli ve chladné tělo nazpět přivolati, sen věčnosti, jenž počal se jí zdáti, chtěl zaplašit. – Ve světel věčných záři dlí duše její již před boží tváří, již bratry zove serafů směs pestrou a nevystihlá věčnost jest jí sestrou. 106 Co dá jí za ten sen? – Chlad skutečnosti! Až tělo to pout smrtí hrozných sprostí, a zrak otevře v střízlivý jas žití, v květ duše její zas ten prach se chytí, jímž brodíme se od kolébky k hrobu. Věk štěstí klidný, dětství sladkou dobudobu, již prožilaprožila, a co jí zbude nyní, jest žití mráz a snů zhynulé jíní. Ať v domě otce květ jí v cestu stelou, kdys přec v něm najde růži zkrvavělou, jež slzí proud jí vláká v smavé oči. A chladná smrt až zas k nim přes práh vkročí, a vyrve toho jí, jenž dal jí žití, zda trpkost její teprv nepocítí, zda nezlořečit bude oné chvíli, kdy stržen s ní byl smrti závoj bílý?... Tak nad ní skloněn Ježíš dumal dále. V tom cos jak zjev pln touhy neskonalé před svatou jeho duší vstalo náhle: Zřel Magdalenu, v úctě neobsáhlé jak prosíc k němu zvedá ruce bílé a se rtů vzdech se chvěl jí oné chvíle: „Pro první polibek ji navrať žití!“ – – – – – – – – – – – – – – 107 A Ježíš vstal; v něm pochyb vlnobití již utichlo, plášť svezl se mu s ramen, v šíj vřinul se mu zlatých vlasů pramen a děl, an svatý žár mu zbarvil skráň: „Jairova dcero, pravím tobě: Vstaň!“ 108

OBRAZ. [I.] [I.]
Hle, nad Pisou již den se uklání, a Giotto v práci – plamen na skráni. Již složil štětec z ruky umělé i tvůrčí žár mu doplál na čele. A v okně stanuv tiše zadumán zří, jak se davy pestře valí z bran. „Zda přijde dnes? Již pozdní hodina,“ tak na milenku Giotto vzpomíná. A co tak sní, tu – zraku nevěří – muž neznámý mu stanul u dveří. Zří Giotto v šeru zrak mu planouti a na klobouku – péro kohoutí. – „Snad slavný mistr,“ dí ten v úsměvu, „mi odpustí tak pozdní návštěvu. 109 Jsem cizím tu a domů zlý mám chvat – chceš, mistře, moji ženu malovat? Však slyš – snad úžas duch tvůj pocítí, ty nesmíš její tváře spatřiti! Snad za vrtoch, žert, lásku, žárlivost to měj – vše jedno – já ti řekl dost! Tvář nejkrasší, jež vzplála ve tvých snech, ta vzor buď tvůj, tu z plátna zářit nech. Neb ženy mojí půvab vznešený má v sobě ráje sladké plameny. Nuž přijímáš? Já zlata nešetřím, co žádat chceš, buď plnou měrou tvým.“ Tu Giotto zmaten ruku podává, kde cizincova tmí se postava. A již tam slyší dveře vrznouti, v nich jen se mihlo péro kohoutí. 110 II.
A jako tajnou silou k dílu hnán, již z rána Giotto štětcem zaměstnán. Co z krásy žen mu mysl obsáhla, to na plátno teď kreslí znenáhla. A než se večer zatměl v jeho zdech, již zřel ji v prvních sladkých obrysech. Tam venku klid – již pozdní hodina a Giotto na cizince vzpomíná... A co tak sní – zjev náhlý u dveří – zda známý stín se tamo nešeří? Ta tvář, ten zrak, jež vidí planouti! – a co tam chce to péro kohoutí? „Nu začals již? – Ah, zde ty obrysy! – Nu za tu práci toto vezmi si!“ A roztrh’ obraz – mistr v úžasu je zmaten v divném s sebou zápasu. 111 Sic měšec zlata tiskne jeho pěsť, však divný mu to přece patron jest. „Haha,“ jen trpce smál se cizí muž, „s tvou krásou, mistře, selhalo to juž. Již ne jak bytost nebem zářící ji maluj mi, však s peklem na líci. Dnes líp ji znám, ač krátký jenom čas – nuž do práce a pomoz ti sám ďas!“... Tu Giotto zří, jak divně mihavá již k dveřím tíhne jeho postava, a sotva viděl dveře zívnouti, již zmizelo v nich péro kohoutí... III.
Toť cizí moc až dosud neznámá jej k práci pohání hned za rána. Kdy včera v hlavě vír měl andělů dnes peklo ďáblic dostal k údělu. 112 Zář nebe včera – sladký úsměv žen – dnes v démonické tváře pohřížen. Co chmurné tmy a žáru v srdci má, to nyní plátno v sebe pojímá. A brzy – divný spěch to, divný chvat – zří z plátna peklem žhoucí zraky plát. Cos tísní jej, on neví, čím to jest, a myslí jeho divná tíhne zvěst. Již ustal – tmí se – pozdní hodina – zas na cizince tiše vzpomíná... A tak sní, ha! lze se nechvěti? ten jako sloup tu stojí po třetí. Ta tvář, ten zrak – jak umí žehnouti! a k ďasu, co to péro kohoutí?... I vzkočil Giotto. „Nech ty hlouposti, dnes zpráva má tě z pochyb vyprostí. 113 Již zase začals? Nu, nic nedělá!“ A roztrh plátno mistru docela. Ten bledna, tiskne zlato v úžasu a těžká dlaň se hrouží do vlasů. „A poslyš teď, co znova přišlo mi, – snad sílu duše tvé to nezchromí. Já neklamný již našel prostředek, jak v jedno slít mé ženy hřích i vděk. Co v Pise žen, ty z každé něco vem a v celek jeden spoj na plátně svém. Ctnost, nečest, bohatství i chudoba, hnus, krása – toť ta pravá podoba. Já neskrblím a času dost ti dám, až hotov budeš, přijdu k tobě sám. Nuž platí?“ Giotto ruku podává, kde děsná ven se smýká postava. Jen zívly dveře – že moh’ ztrnouti, a tmou se mihlo péro kohoutí. 114 IV.
A Giotto hledal – v tvář mu padl sníh, zrak svědčil mdlý o nocích probdělých. On v palácích i chýžích chudoby si hledal část té divné podoby. On často skryt za chrámu sloupovím v žen tváře zíral kalným zrakem svým. Ba v nocích pustých míval přístřeší na místech, kde jen hanba peleší. A musí vpřed; on ví jen, tajná moc že pudí jej v zář dne i tmavou noc. A čím se hroužil v úlohu svou dál, tím příšerněji pohled jeho plál. Až kdysi toulkami jsa plně syt se zavřel v dílnu obraz dokončit. Již maluje – moc tajná žene jej bled a churav jeho obličej. 115 A jak pod štětcem obraz vyrůstá, tak plynou vzdechy jemu na ústa. Ó mistře Giotto, práci neblahou ty draze splatíš vlastní krví svou! Stůj, dokud časčas, a hlavu ve dlaň vem! Teď nebe s peklem válčí v nitru tvém. Však marně! Obraz divný skončen jest a: „Giotto šílí!“ slyšet všude zvěst. * A zastřen obraz; neb když shléd’ jej host, hned ve spáry jej jala šílenost. A dílna zpustla – kolem smrt a žal – jen pavouk v husté sítě obraz vtkal. Kdys večer v matném stínu lucerny kol zdí se smýká druh tam příšerný. Ve dveřích zmizel, belhá po schodech, hoho! dnes divný zdá se míti spěch! 116 Jest v dílně již, kde malba v zákoutí, co chce ta tvář, to péro kohoutí? Druh divně křiví ústa do smíchu, an k obrazu se plíží potichu. A strhnuv závoj dí: „Hra dohrána! Tys dobře trefil ženu Satana!“ E: lp; 2005 117