JEŽÍŠ DO EMAUS JDOUCÍ.

Jan Spáčil-Žeranovský

JEŽÍŠ DO EMAUS JDOUCÍ.
Šel Ježíš do Emaus den po svém z mrtvých vstání. Na čele posvátném, na božské jeho skráni klid zářil velebný jak slunce, které plálo a v zlatý jeho vlas svou ranní záři tkalo. Tak svatý Spasitel sám cestou dále kráčel. Proud rosy třpytivý, jenž nohy jeho smáčel, zář slunce z blankytu i všecek vesmír dalný, tmu z hloubi propasti i světla obzor valný, kvetoucí příroda, jíž hnulo blaho rána: vše kolem plesalo: Ó, Mistře, Hossianah! A Ježíš kráčel dál ni chodci nepoznaný; v své mysli rozjímal, zda bolestné ty rány, jež bez vin vytrpěl, zda ostré ony hřeby, jež zbodly ruce mu, lid přivedou přec k nebi a zdali křížem tím, jejž nesl na Golgatu, sňal s beder člověka již všecek rmut i ztrátu?... A co tak rozjímal, dva ze svých učenníků zřel kráčet před sebou; tu jak to míval v zvykuzvyku, se Ježíš přidal k nim řka: „Galilejští muži, o čem to máte řeč, co srdce vaše úží?“ 50 Ti nepoznali však již „Mistra“ svého, „Pána“, neb v rouše cizince byl, mezi nimi stana. „Tys jistě z daleka – dí oni s velkým žalem – že nevíš, v těchto dnech čím zvučí Jerusalém.“ I vyprávěli mu o umučení Krista. „Ó, bláhoví!“ dí on, „ta smrt mu byla jistá, či nevíte již snad, co v písmě stojí psáno, že vše to musilo být na něm vykonáno?“ Pak rozmlouvaje dál až v duše hloub jim zíral, a oni žasli, když jim písma otevíral, v nich srdce hořela, až večer nastal málem. I řekli: Za námi již dalek Jerusalém, den již se přiklání a valně připozdívá, vstup s námi pod střechu, neb jiného což zbývá? Šel Ježíš pod střechu, by nocovali spolu. I vyňali svůj chléb a pozvali jej k stolu, by jim jej rozlámal, neb tím jej chtěli ctíti. – Tak blízkost genia i člověk maní cítícítí, a dřív než pozná jej, svou šíji před ním sklání. – On jal se lámati své vyřknuv požehnání, a aj!... Jim náhle zrak se otevřel dřív tmavý, že „Mistra“ poznali. I sklonili své hlavy a padli na tvář svou lem roucha líbajícelíbajíce, však Ježíš zmizel jim a nezřeli jej více. – – – – – – – – – – – – – – – – – 51 Ó, duchu, genie! Jak často nepoznaný ty mezi lidem dlíš a snášíš jeho rány! Ty neznán rozdáváš jim mannu svého ducha, však oko slepé jest a mysl jejich hluchá, až bleskem zmámeni, jejž vrhls v hruď jim chladnou, tě náhle poznají a v prach před tebou padnou! 52

Básně v knize Výše a propasti: