VRBY.

Jan Spáčil-Žeranovský

VRBY.
Tam, potoka kde leží zátočina, ční smutné vrby k nebi nepohnuty, ve chladné bahno vpadal list jich žlutýžlutý, neb zaváta jím břehů uschlá třtina. Cos jako ztraceného žití vina, jak prázdnoty a nudy přívan krutý chví teskně zježenými jejich pruty, jichž holá kštice k obloze se vzpíná. Ó nudo samoty, jež z vás tu zívá, jak zřím vámvám, vrbyvrby, v nitro zasmušené, jež necitný chlad jeseně teď studí! Ba, jest vám asi, jako brachu bývá, jenž vyspává se z noci prohýřené a ve dne náhle vytřeštěn se vzbudí. 96