MAXŮV KRISTUS.

Jan Spáčil-Žeranovský

MAXŮV KRISTUS.
Tak zřel jsem jej, když první bible zvěsti mi v sladké době dětství srdcem chvěly, když večer děti báj si vyprávěly, já jej zřel trna v srdci tajné štěstí. A v mládí ráj, když krok mne počal vésti, tak přede mnou šel ve své kráse celý, on v jasný tvar sved’ ideál můj ztmělý, vždy ruku svatou zdvih’, když přišlo scestí. A tak mi dosud v života tmu září k mým ranám krvavým a mukám patře: Bůh s tichou dumou muže v svaté tváři. Ten Kristus mým jest! Ať již nízké chátře to slovo směšným – to mne plesem daří, že mistru Gabrieli říc’ smím: „Bratře!“ 64