MÉ VEČERY.

MÉ VEČERY.
Když z posledních stínů již večera noc tmavou si utkává masku, tu v dlaň klesne hlava má zmučená, já na starou vzpomínám lásku. A jakoby pralesem lilií to počíná v srdci mém pučet a jakoby zvony na velikou noc to počíná v duši mé zvučet. A z noci tmy obraz tu vystoupí a smutně tak na mne se dívá, má oči tak modré, tak zlatý vlas, a tajemnou píseň mi zpívá. A z úst jejích zní mi a zvučí to – o nesnesitelné zvěsti, o prvním polibku, prvních snech, o prvním velikém štěstí. A z úst jejích zní mi a zvučí to o nocích a večerech v máji, 14 o lipách a jabloních ve květu, o zhynulém lásky mé ráji. A nevím, nevím, jak mi jest, mé srdce se rozkrvácí a duše má vypukne v hořký pláč, mé muky vše zase se vrací. Však čí to štkání, čí tlumený vzlyk s mým vzrývá noci tůň temnou? To ona mi klečí u nohou a pláče též potichu se mnou. 15