NA GOLGOTU.

Jan Spáčil-Žeranovský

NA GOLGOTU.
Hle, skloněn k zemi, zbrocen krví, tichý Syn člověka kříž nese na Golgotu a málo dbá na řvoucí kolem roturotu, neb ví: krev moje smyje lidstva hříchy. A přece z davu, jenž měl proň jen smíchy, vystoupla žena, z krvavého potu by tvář mu smyla zbodlou věncem hrotů a sen o slitování nebyl lichý. Ó, Kriste, roven Tobě, umdlen žitím kříž nesu na bedru svém unavený a velká muka Tvoje dobře cítím. Však oč než Ty jsem více opuštěný! Neb na cestě, jíž zkrvaven se řítím, mé líce nedotkla se ruka ženy. 42