PROČ?

Jan Spáčil-Žeranovský

PROČ?
Tak jest mi, jak na strmé šibenici bych visel mezi oblohou a zemí v smrt věčnou zatracen a pro vždy němý, se shaslým zrakem, ztuhlou, sinou lící. A pode mnou vrou davy jásající, jež šlapou v prach mé sny i s nadějemi, mé myšlenky i s ideály všemi a svatým vznětům mým se rouhající. Tak zemí vychrlen, v hloub vržen nebem a ztupělý, dav slyším, jenž mi spílá, ni smíchem jeho nehnut již ni šklebem. Já, mrtvý, žiji myšlenkou, jež vryla se v hlavu umučenou žhavým hřebem, a volám jen: Proč jsi mne opustila? 32