Z PASSIONÁLU MÉHO STRÝCE JOSEFA.

Z PASSIONÁLU MÉHO STRÝCE JOSEFA. Novella veršem.
Zda znáte onu faru na Moravě, jež se vsí ztulila se pod hor patu, k níž duch můj v chvíli té se vrací právě? To fara v hraběcím jest patronátu, tu sídlí hrabě na svém zámku v slávě: hle, parku rozlohu v mříž mocnou spjatu. A ves jest velká, dojme vás tak smavě, když uzříte ji opustivše dráhu, tu zeleň s bělí laškují vám v hlavě. A fara sama! V půli stojí svahu, na jehož vrchu kostel pne se s věží a jehož pata k zahrady lne prahu. A stavení tak úhledně tu leží, jsouc ve svah šikmý jako sekem vťato: to stavitel sved’ s dělníků svých spřeží. 77 A urval ještě k zahrádce pruh na to, jenž ohražen jest kolem plotem z latí, kde pne se listí révy, hroznů zlato. A v zahrádce vše květy zříte pláti, jež jako duch se chvilkou vánkem nahnou, když lesa povzdech cítí kolem váti. A tato fara, víte, moji milí, ta patří mému strýčku Josefovi: „náš strýček panáček“, my všichni ctili jsme v „přízni“ na Hané jej těmi slovy, jíž vrcholem byl do tří generací; tu úctu k němu péro nevypoví. Sem na farářskou jeho první štaci, já přestáv právě hrůzy maturitymaturity, jsem přijel v odměnu na rekreaci. Ah, zlaté časy! Měsíce dva, slity jen v záři slunce, mládí ples a touhy, v mé mysli pro věk zůstanete vryty! 78 Jak svítíte vy, kus to slunné prouhy, v mém žití shlukem bolů krutě zrytém mi po vše dny, co zřel jich život dlouhý! Prost starostí, bláh strýce něžným citem já toulal se jen po lesích dle zvyku, zvlášť bílou březinou tam v kroku hbitém. Neb čet’ jsem – božský humor! – v čeledníku „Merck’s Wienn“ od Abrahama Santa Clara, jejž štíp’ jsem strýci ve knih hustém šiku. Čas plynul mi tak jako potok z jara, pan hrabě někdy kmit’ se na visitu a sváteční pak vzhled hned měla fara. Neb contess’ Lucy česky neumí tu a strýc měl uvést v češtiny ji taje, tož v zámek chodil po panském to ritu. Kdys vyprávěl mi ve smích propukaje, jak Lucy frančina vždy vězí v týle, když „churavý“ čte „šüravy“. Pak zlá je. 79 Však před vdavkami byla. V mysli čilé tkví ještě večer mi, kdy střelba hřmící snub její vsi hlásala rozpustile. Pak vnořil jsem se s duší horující v Johannes van Devalla „Strandgut“ slavný, ten „Ich–Roman“ moh’ zplozen být jen lvicí, tož duší muže, rmut jenž lásky dávný jak obr kreslí: Ewald, August Kühne. Ah, jak jsem hořel s ním vždy neúnavný! Však brzy příběhy se staly jiné. – – – – – – – – – – – Den kterýs do vsi přišla komedie a její vlnka, dětí dvojkou šine se k faře hned – ta vždy vše první čije! – dvě děti „ptají“, jak se u nás říká: kluk, holka, výraz obou čiperný je. Já vskočil rychle, u vrátek kde klika, a chleba jsem jim z čeledníku přidal. V tom hospodyně Betty za mnou vniká. 80 Ta škrtí moc, radš aby někdo jí dal a s štiplavou se táže ironií: No, už jste oba dobře vyzpovídal? Však já zřel děti jen. As bídně žijí, a tlukou se as bídně tvrdým světem a jakou život hrá jim komedii? Však netušil jsem, katastrofu letem že vyvolá, jak den se s nocí změtí, Pierrot, Columbina v sváru kletém. To „umělci“ dva, rodiče těch dětí a komedie chudé majitelé se nemohli tak často srozuměti. On, vzteklý, tasil nůž a ženě v těle jej zbrotil. O pomoc ta křičíc volá, prch’ otec, děti tu, hle, v děsu celé. Křik po vsi, vše se sbíhá s hůry, z dola. Pan hrabě právě koňmo z pole kluše, zří, co se stalo: lékaře hned volá. 81 A, zbožný, pošle k lékaři též duše, by podal ubohé též nebes těchu: Strýc farář šel, co přijde sotva tuše. A po lékaři poklek’ pod tu střechu, kam v krvi zklanou ženu dopravili, se modle, ona dýchala již v spěchu. Však, co to zří? Čí zjev v tu hroznou chvíli tu leží zmíraje mu pod rukami? Toť Marie! – Můj Josef! V smrt se chýlí! – – – – – – – – – – – – Jak dojat stanul strýc pak mezi námi, když vykonav vše, do fary se vrátil! V nás soucit hořel, čím jej těšit sami? Když dojem dne se poněkud již ztratil, tu matka jeho, babička to moje, mi sděla, čím mu osud kdys tak splatil. 82 „Byl jako svíce – začla zvěsti svoje, když vyšel z osmé, tvář měl krev a mléko a hodný syn byl, v Boží vůli stoje. Což div, že bylo kolem srdce měkko tak mnohé dívce v blízkém našem městě, kamž od nás byla chvilka, nedaleko? Však jeho srdce nepodobno cestě, kde každou chvíli šlapat mohla jiná, jen s jednou cítil, žhoucí cit k ní pěstě. Ah, ona! Opak byla mého syna! Neb vědouc, že jest jejím s celou duší, přec všímat jiných nebyla si líná. Tu cirkus najednou vše město vzruší – „Englische Reiterei“ my dřív to zvali – a klepů za čas slyšeti tam nůši. Vlach jakýs, Barbi, gymnast dívky pálí, svým zrakem ďáblím a svým tmavým okem, i zraky Marie mu v odvet vzplály. 83 S ním jela v svět, jsouc jeho ženou skokem. Však jal se pít a týral, bil ji stále, jí život stal se jedním slzí tokem. A páter Josef – chápeš nyní zrale, proč sáhlo mu as k srdci přehluboko a proč mi nelze vyprávět ti dále?“ 84