A PŘECE....

Jan Spáčil-Žeranovský

A PŘECE....
„... nemám ji rád, proč tedy její proklatý obraz nedá mi spát?“ (Někrasov.)
A přec, jak zrádna jsi v své duši, ty, ženo, kterou pohrdám, mně žhavé hromy v srdci buší, když první lásky cítím plam. Přec krev mi znova stoupá v líci, když mám tě samu potkati, a v hlavě mojí v směsi hřmící vše víří v divé závrati. Mně zdá se, že mám právo dosud v zem srážet zrak tvůj nesmělý, když v muži, jemuž dal tě osud, tvé oči vlídně utkvěly. Mně zdá se, že mám právo vléci tě před svůj velký, přísný soud, 21 kde musíš ke mně jako k světci svůj zrak pln viny pozvednout. Však běda, odsouditi tebe? Že na to i jen myslit smím! Vždyť všecky ráje, vše své nebe bych strhal znova k nohám tvým! 22