JEŽÍŠ U DCERY JAIROVY.

Jan Spáčil-Žeranovský

JEŽÍŠ U DCERY JAIROVY. JEŽÍŠ U DCERY JAIROVY.
Dle(Dle obrazu Gabriela Maxa.) Již k domu jeho shrnuly se davy: lid, přízeň, pištců sbor, jak písmo praví, a onen žal, jenž svíral duši otce, i v jejich nitro sáhl přehluboce, vždyť cítil každý hořkou jeho ztrátu. Jak lilie, jež skví se v slunce zlatu, tak kvetla v domě dceruška mu něžná; nach retů jejích, úběl čela sněžná až dosud nepoznaly žití ostny, vždyť všeho skytal jí dům otce skvostný. A byla mrtva! Se třinácti jary ji s pláčem v černé uložili máry, kde třetí den již dřímá spánek věčný, an kolem žal a pláč zní nekonečný. Tu vešel Ježíš vznešený a v záři. – Mu věčné slitování plálo s tváří, když k mrtvé dívce sedl zamyšlený. Na pokyn jeho vzdálily se ženy, jež v úctyplné bázni za ním stály, 105 i zůstal sám, jen pláč zněl tlumen z dáli. Jak hlavu sklonil, zlatých vlasů příval mu padl na plášť, jenž mu s ramen splýval, a velké oko v soucitu a žale na líce dívky upřel sesinalé. Je mrtva! Bílá na posledním loži tu dřímá zralý plod již v ruce boží a netuší, že jakás ruka milá ji v pozdrav slední květy obmyslilaobmyslila, a neví víc, že u její dlí hlavy. Ten, k Jehož slovu v prach padaly davy, že Ten, jenž spoutal moře vzteklé pěny, tu nad ní, děckem – sedí zamyšlený. Proč přišel’s sem? v něm jakýs hlas se tázal. By ztišil pláč a slzí stopy smazal všem se tváří, již nad ní v bolu štkali,štkali. Chtěl duši její z modré, hvězdné dáli ve chladné tělo nazpět přivolati, sen věčnosti, jenž počal se jí zdáti, chtěl zaplašit. – Ve světel věčných záři dlí duše její již před boží tváří, již bratry zove serafů směs pestrou a nevystihlá věčnost jest jí sestrou. 106 Co dá jí za ten sen? – Chlad skutečnosti! Až tělo to pout smrtí hrozných sprostí, a zrak otevře v střízlivý jas žití, v květ duše její zas ten prach se chytí, jímž brodíme se od kolébky k hrobu. Věk štěstí klidný, dětství sladkou dobudobu, již prožilaprožila, a co jí zbude nyní, jest žití mráz a snů zhynulé jíní. Ať v domě otce květ jí v cestu stelou, kdys přec v něm najde růži zkrvavělou, jež slzí proud jí vláká v smavé oči. A chladná smrt až zas k nim přes práh vkročí, a vyrve toho jí, jenž dal jí žití, zda trpkost její teprv nepocítí, zda nezlořečit bude oné chvíli, kdy stržen s ní byl smrti závoj bílý?... Tak nad ní skloněn Ježíš dumal dále. V tom cos jak zjev pln touhy neskonalé před svatou jeho duší vstalo náhle: Zřel Magdalenu, v úctě neobsáhlé jak prosíc k němu zvedá ruce bílé a se rtů vzdech se chvěl jí oné chvíle: „Pro první polibek ji navrať žití!“ – – – – – – – – – – – – – – 107 A Ježíš vstal; v něm pochyb vlnobití již utichlo, plášť svezl se mu s ramen, v šíj vřinul se mu zlatých vlasů pramen a děl, an svatý žár mu zbarvil skráň: „Jairova dcero, pravím tobě: Vstaň!“ 108

Básně v knize Výše a propasti: