LUX IN TENEBRIS.

Jan Spáčil-Žeranovský

LUX IN TENEBRIS.
Již letní noc své stíny rozprostřela v tu alej lip, v niž dlouhou řadu roků se vpíjí sladké zvuky tvojích kroků, když jsi se sama domů navracela. A netušila’s, že má touha vřelá, jež svatým žárem zářila v mém oku, mne náhle zavedla až k tvému boku, až v bázni vzhlédla’s ke mně uzardělá. Tys prosila: „Ó nech mne samu jíti, mne leká žár, jenž ve hrudi tvé praská, a muž mne čeká, jehož hněv se vznítí.“ Nač děsila tě noc, nač muže vráska? Vždyť jako z ohně sloup, jenž v cestu svítí, šla před námi má nesmrtelná láska... 28