NEBE I ZEMĚ.

Jan Spáčil-Žeranovský

NEBE I ZEMĚ.
Již tmělo se. Já stanul v siré zmole: zem vlahou podznípozdní jeseně již bředla, jež ostře čpěla v chřípě, na hruď sedla a v sivých cárech mlhy kryla pole. A obloha, jež nad ty lány holé se mřivě pjala, byla břitce sšedlá, jen prouha kouře špinavá ji vedla, jenž z továrny se valil kdesi v dole. Mě sevřel pocit hlubokého smutku a hoře ve tvář ztrnulé té hmotě, jež stejná v tvaru hlíny jest i žuly. A ve chvíli té nevěděl jsem vskutku, zda cynicky se zasmát vší té slotě, či raději si prohnat lebku kulí... 97