JEŽÍŠ DO EMAUS JDOUCÍ.
Šel Ježíš do Emaus den po svém z mrtvých vstání.
Na čele posvátném, na božské jeho skráni
klid zářil velebný jak slunce, které plálo
a v zlatý jeho vlas svou ranní záři tkalo.
Tak svatý Spasitel sám cestou dále kráčel.
Proud rosy třpytivý, jenž nohy jeho smáčel,
zář slunce z blankytu i všecek vesmír dalný,
tmu z hloubi propasti i světla obzor valný,
kvetoucí příroda, jíž hnulo blaho rána:
vše kolem plesalo: Ó, Mistře, Hossianah!
A Ježíš kráčel dál ni chodci nepoznaný;
v své mysli rozjímal, zda bolestné ty rány,
jež bez vin vytrpěl, zda ostré ony hřeby,
jež zbodly ruce mu, lid přivedou přec k nebi
a zdali křížem tím, jejž nesl na Golgatu,
sňal s beder člověka již všecek rmut i ztrátu?...
A co tak rozjímal, dva ze svých učenníků
zřel kráčet před sebou; tu jak to míval v zvykuzvyku,
se Ježíš přidal k nim řka: „Galilejští muži,
o čem to máte řeč, co srdce vaše úží?“
50
Ti nepoznali však již „Mistra“ svého, „Pána“,
neb v rouše cizince byl, mezi nimi stana.
„Tys jistě z daleka – dí oni s velkým žalem –
že nevíš, v těchto dnech čím zvučí Jerusalém.“
I vyprávěli mu o umučení Krista.
„Ó, bláhoví!“ dí on, „ta smrt mu byla jistá,
či nevíte již snad, co v písmě stojí psáno,
že vše to musilo být na něm vykonáno?“
Pak rozmlouvaje dál až v duše hloub jim zíral,
a oni žasli, když jim písma otevíral,
v nich srdce hořela, až večer nastal málem.
I řekli: Za námi již dalek Jerusalém,
den již se přiklání a valně připozdívá,
vstup s námi pod střechu, neb jiného což zbývá?
Šel Ježíš pod střechu, by nocovali spolu.
I vyňali svůj chléb a pozvali jej k stolu,
by jim jej rozlámal, neb tím jej chtěli ctíti.
– Tak blízkost genia i člověk maní cítícítí,
a dřív než pozná jej, svou šíji před ním sklání. –
On jal se lámati své vyřknuv požehnání,
a aj!... Jim náhle zrak se otevřel dřív tmavý,
že „Mistra“ poznali. I sklonili své hlavy
a padli na tvář svou lem roucha líbajícelíbajíce,
však Ježíš zmizel jim a nezřeli jej více.
– – – – – – – – – – – – – – – – –
51
Ó, duchu, genie! Jak často nepoznaný
ty mezi lidem dlíš a snášíš jeho rány!
Ty neznán rozdáváš jim mannu svého ducha,
však oko slepé jest a mysl jejich hluchá,
až bleskem zmámeni, jejž vrhls v hruď jim chladnou,
tě náhle poznají a v prach před tebou padnou!
52