Na pohřbu
On býval sedlákem a kdysi námořníkem
a byl i rybářem, jak tady je to zvykem,
vždy bylbyl, jak zde je lid,
moh’ něčím v světě být,
svou zemí zmrazen byl a byl jí přičarován,
on trpěl celý věk, však mlčel jako Slovan –
smekněme, přátelé!
Byl kdysi v Africe, byl kdysi v Argentině,
na lodích anglických byl v Indii a v Číně,
to vše byl výlet jen,
on zde byl zakotven.
Čím dále někam plul, tím vlast svou viděl blíže,
vždy pták byl podivný, nedorost’ na ostříže –
rost’ jinak, přátelé.
Ať jiní dozráli na vlčí jinde dravce,
ať jiní zbohatli nad všechny podnikavce,
on jedno hledal jen
vždy v sebe obrácen:
dvě hlavy nebo tři, když všechno umíralo,
podzimní poledne, v němž vše by všechny hřálo,
i nás zde, přátelé.
64
Tak dokvet’ pomalu jak svatý Kryštof kdysi,
na plecích břímě nes’, jež časy měnily si,
však nebe tkvělo v něm.
I v honu šíleném
on vždy měl úsměv svůj, ač slz v něm bylo zřídlo,
ty slzy dovnitř šly, by srdce nevystydlo –
zde hrob je, přátelé.
Na konec hůlky dvě měl místo obou paží,
byl jako hračka již, jež čeká na závaží,
když kůže scvrkla se,
i ústa zamkla se.
Tak sedal na břehu, kam vynesli ho zrána,
tam potkala ho smrt a byla ulekána,
zřel jsem ji, přátelé.
Teď kdekdo modlí se, už do hlíny ho kladou.
Co dá mu rodný kraj, jejž bránil před vší zradou?
Já slyším vesla kdes
vysoko u nebes:
on neodchází snad, jak u nás vždy to bývá –
on v člunu odplouvá a starou píseň zpívá –
slyšíte, přátelé?
65