Rozloučení s jihem (1934)

Verše, Jiří Mahen

Diplomatická verze Ediční verze
dp
[1] Jiří Mahen Rozloučení s jihem verše
Družstevní práce 1934
[3] Vítězslavu Nezvalovi Je vás několik, které miluji a kterým jsem zůstal mnoho dlužen. Rád bych svůj dluh nějak splatil, poněvadž je to lidsky nutno. Toto jsou verše vzpomínek i pouhé veršo- vání z cest. Škoda, že jsme tam nebyli spolu a snad několikrát! 1. ledna 1934
[4]
Rozloučení s jihem
Když jsme se sešli, byl jsi méně než provincií u moře, však od té doby stoup’ jsi v ceně, snad proto, žes kvet’ v pokoře, a dnes jsi tedy jedinečný, jak uznala i cizina. Já chci ti býti prostě vděčný. Má duše na tě vzpomíná. Mne pokora tvá nedojala, mne kdysi cele prolnula, mne zvábila tvá hnízda malá, tvá perspektiva z minula, mně bylo, že se dávno známe, když pohlédl jsem v tvoji líc, tys nebyl ten, kdo časem zklame, tys každému měl vždy co říc’. Tak zrodila se věrnost naše, jež nedozrála z pohodlí, šla krása kolem tiše, plaše, jak děvče, když se pomodlí za hocha, pak ho náhle potká, 7 – to divné bývá setkání! – na tváři leží mdloba krotká, však smrt kdes v nitru vyzvání. Na svoje toulky zapomněl bych, však zářila z nich lidská tvář, nebyly jenom oči ve lbích, mne byl by zaujal i lhář, já s žebráky byl tvými doma a klášter pro mne hradem byl, kde jsem se s žíznivýma rtoma vždy pro útěchu zastavil. My o bohu jsme nemluvili a přece k stolu sedali, jak on by vcházel stařec milý, jejž na cestě jsme potkali. Já prožil ticha zvláštní vskutku tu v horách jako nad vodou, i zachrastily palmy smutku a přestaly jak náhodou. Ach, země teskně hovořící, tys byla pokrm poutníku, já byl bych jedl tě i lžicí, tvou slávu i tvou tragiku. Tvá existence vešla do mne, 8 já našel v tobě pevný bod, bylo v tom dobrodružství skromné, však spolu válka o život! A tu mne úzkost jala časem, že nedopadne dobře to, že zpíval někdy zvesela jsem, kde místo bylo prokleto. Je z toho tanec pod hvězdami, že krev se ptala: kudy? kam? A řeknu ti to, když jsme sami: já domů, bratře, utíkám! Já zpátky musím, musím domů... Tak řekli muži přísných čel a ještě něco řekli k tomu: abych už radš se nevracel, že slunce tady příliš pálí, že visím nějak v oprátce, že jsme se příliš dlouho znali a že je konec pohádce. Šel na loď stín můj nalomenýnalomený, a když jsem zíral do hlubin, vše odnášely šroubu pěny, až z tebe zbyl mi také stín. Vše byla lítost, lítost prudká, 9 pod níž se láme, co chce růst, vše bylo jed, jenž zvracet nutká, vše bylo hlad a marný půst. Fí na ten život, když se stárne, fí na krev, když už neslyší, fí na svět, v kterém snění marné k lékárně vede nejbližší – buď vědě sláva, jež prý spasí uštvaná srdce nevím čím, však nás proč zrovna vybrala si? Já ovšem tich jsem, nekřičím. I na vzpouru jsem myslil po tom, však oni bděli v chvíli té: Ne, nemluvme už vůbec o tom – mně řekli – sem už nesmíte! – Můj duch je asi vzpurný dráždil, však já jen skončím pohádku: já miloval tě, tys mne vraždil – a tak to bylo v pořádku! 10
Hasanaginica
Na tu cestu zajímavou jak bych mohl zapomnět? Vždyť to bylo jako včera, třeba je to deset let. Z Imotského na pobřeží šel jsem zmaten únavou a přec jak bych orly slyšel vysoko kdes nad hlavou. Od rána už rytmus divný ved’ mne z kraje do kraje, byl jsem jako strom, jenž rozkvet’ a už honem dozraje, byl jsem jako spousta vodní, zadržená v podsvětí, která ven se prodlabává a pak rázem vyletí. Nad Cetinou když jsem stanul, šel mi hlavou hrdina, který v zbroji přeplul řeku, jak se na to vzpomíná, ve mně byl však rytmus jiný a ten jiný hledal cíl, až ret zašept’: Aginico! – Já přec v její říši byl! Znáš tu píseň? Vystavěl ji z nejčistšího kvádru lid, vyšily ji tvrdé ruce, ruce však, jež znaly šít, znáš tu píseň? Hřmí jak dělo, když ji dočteš krásou štván, zvoní láskou, jak by mluvil na Hoře zas Kristus Pán. 11 Je to píseň všechněch matek, co kdy všade trpěly, je to píseň blesků, která trhá obzor setmělý, všechny matky nejblíž mají v této písni ke kříži, každá mrtva hned se kácí, když se dětem ublíží. Zřím tě, Hasanaginico, stojím přímo před tebou, tvoje velké utrpení je mi víc než potřebou. Zdá se, že jsi dávno vešla v tichý koutek duše mé, kde se někdy na okamžik se světicí sejdeme. Když ji zahnal Hasan-aga, její rek a její pán, celý svět byl rozbit pro ni, do bláta byl pošlapán, jenom děti držely ji tam, kde nedrželo nic, když i ty jí vzaty byly, smrt jí ovšem přišla vstříc. Kterou cestou šla tu kdysi na bělostný v dálce hrad? Nekryla se moje šlépěj vzadu v horách s její snad? Co chtěl kadi z Imotského, svatů chasa veselá? Od dětí když odtrhli ji, padla na tvář, zemřela. Před vraty jen dary zbyly, jak je děti nechaly, když je volal nazpět otec, pozdě hořem zoufalý – to však nebyl konec písně a nyní to jasně vím: oj vy vody, jakým jste to zašuměly tajemstvím? 12 Co by byla na svém novém hradě ještě užila? žeŽe by byla do Černého jezera snad skočila? žeŽe by byla nad Červeným – jistě ne snad po prvéprvé – svoje smutné oči matka vyplakala do krve? Kde jsi, Hasanaginico? tak se ptal můj vzrušen duch – kde jsi, Hasanaginico, kam do hvězd si vzal tě bůh? – Večer přišel, uzavíral noci všechno závorou, když jsem uzřel Aginici vzcházet lunou nad horou. Jak zas byla bledá, přísná – ale já ji poznal přec! Ne, to nebyl český měsícměsíc, hezkých děvčat milenec, zřel jsem Hasanaginici bez úsměvu ve tváři, šla jak sudbou prokleta, šla jako novic k oltáři. I já zbledl... Jaký zázrak, že se ryby rozletí, sotva ona ukáže se prosta mračen objetí? Vždyť ona jde i v to moře jako bytost strašlivá, tam se kácí stokrát žalem zase jako za živa! Já ji viděl nad vrcholky stát jak sopek svit a dým, já ji viděl do propastí svítit světlem umrlým, za chlumem když schovala se, zachvěl nocí divý pláč a já ptal se: Bože velký, proč ji necháš trpět, zač? 13 Sestup dolů, matko sirá, ještě jiné děti jsou, zešílíš-li, ztratíme my také v tobě matku svou! Ukonči to utrpení, mocný Bože, jsi-li tam, kde tě zrak náš vždycky hledá proti hrůzy temnotám! Sestup, Hasanaginico, i když děti nenajdeš, svět ti musí porozumět, vzplát-li nemá jako lež, sestup, Hasanaginico – bůh nás ochraň od zlého: musíš truchlit bez úkoje? Jsi snad symbol něčeho? – Tu jsem viděl knihu boží, v níž jsme všichni zapsáni. Zřel jsem Tvoje jméno, matko, ale nějak pod dlaní, nad ní jméno země plálo, která klid Ti věčný dá, až pod svými křídly všechny svoje děti uhlídá! 14
Městečko na pobřeží
Maloval je někde Monet, vymyslil je Rousseau Celník? Vše je prudká souhra barev, jeden pestrý kosodélník, domky jsou tu slavné věci, barvy ploch jak šlehaly by, slavná věc jsou ptáci v kleci, slavná věc pár šupin z ryby. Růžová a černá s bělí o každou se drobnost dělí. Modrá splývá se zelení, jen tak prosté to však není: na sebe se všechno lepí a přec zase vzlétá volně, vidím vše a přec jsem slepý, podřezaný beran v kolně. V přístavě spí loďka žlutá, v půli jako přeříznutá. Kdybychom v ní motor měli, na tuňáky bychom jeli. Zatím delfín k molu pluje, 15 na městečko pokukuje. Mne sem střihli, postavili, že je mi ten kout zde milý. 16
Háj rodiček
Náhodou jsem našel ho kdys pod horami, zůstalo to hezky dlouho mezi námi, teď to mohu a snad musím prozraditi – je to stranou mezi dolinami, ve dne na to žhavý kotouč svítí. Zahrada to jedinečná, vskutku zvláštní, lidé žádní nebydlí tam prostopášní, vše je kolem kámen dávno rozpukaný, ne, tu není příliv lidských vášní, prázdno proudí na všechny tu strany. Pro cypřiše – strážce školka možná je to, zde se ctnosti učí růsti každé léto, zde se snášet učí časy beze vláhy – ať to zkusí, kdo prý dovede to! – cypřiš však to umět musí záhy. Tu jsem tedy ležel kdysi v noci klidné, země byla unavena, hvězdy vlídné, když tu každý stromek zvolna začal šumět, 17 vzhůru tam, kam nikdo nedohlídne, jak by s někým chtěl se dorozumět. Došuměla výzvy tajná abeceda, kout se začal vrtět jako neposeda, na dřímotu bylo potom pozdě zkrátka, hru jsem viděl, která spát mi nedá, když jí půlnoc otvírá zas vrátka. Trpaslíci vtrhli v ráj ten trpasličí, každý nesl mouchu na předlouhé tyči, mouchy tančily tam, ale nevzletěly, zdálo se mi, že to kočky cvičí, místo křídel pentličky jen měly. Mravenci tu táhli panstvo přebohaté, co to bylo, nevím, teď se marně ptáte, byla v tom však stříbra, zlata porce statná, slavné šaty, jak pro mrtvé svaté, všechno šito z nejhebčího plátna. Světlušky tu byly, světla ponášely, vzduchem brouk tu vybuchoval, jak když střelí, leč i to se v klidu stále směšném dálo, všichni ovšem také larvy měli, rozšklebené raděj’ víc než málo. 18 Krtky také viděl jsem tu, koňstvo divné, vezli jakous loutku, která neoživne, na travách se houpal kdosi, tleskal v dlaně, leč to znělo, jak když komár zívne nebo vosa křičí s věžní báně. Jenom jednou strhla se tam chumelice, policajti odběhli si pro palice, chytli chlapa bez gatí, byl vínem opit, sto ran dostal a snad ještě více, pak se zasmál, začal zástup kropit. Všichni pluli smíchem s němým gestem, pak to zněloznělo, jako když jde hudba městem, hudba nedozněla a už ztratila se, kde co kolem zavonělo těstem, noc se vzdula v nakypělé kráse. Ejhle, višeň jakás ve tmě prudce zrála, nad ní tlama děsná však se rozvírala, před tou tlamou s kordem elf stál z kvítí, postavička tenoučká i malá, dlouho stál tam, nesměl odejíti... A tu vyšel kaplan z domku, doktor za ním, vzduch se zachvěl jasně lidským bědováním, 19 brouci, elfi, višeň, těsto byli v pánu, pták se hlásil kdesi zpěvem ranním, praskla tma jak srdce z marcipánu. Co že zřel jsem v noci? Což to musím říkat? Každá žena jistě najde správný výklad. Sem svou ženu zanes, sem jí nanos plínek, uvidíš, že pomodlíš se třikrát, a už se ti zrodí, věř mi, bratře, synek! 20
Chorál žebráků z Primorje
Bůh, otec nebeský, laskavý zná to a ví, že nejsme než na té zemi zde nárůdek žebravý, vždyť my jsme rytířstvo boží jako ty, cizinče, s námi, jenom že Bůh nám dnes nedal pod hlavu ni věchet slámy – dej, brate, dinar! I Panna Maria přesvatá hledí sem k nám, i já ji – i já ji – cizinče, Kristovu Matku znám, kdyby tu Kristus byl s námi, on by nás nasytil slovem, ale než dojdeme k němu, musíme žrát – jak to zovem’ – dej, brate, dinar! Na pravoslavné se rozpomeň, cizinče, též! Víme, že k nám jako v rodinu několik dní už jdeš. My víme všecičko, pane, my věčně tou zemí jdeme, my bídě přivykli dávno, my se jí probojujeme – dej nám však dinar! Dej také mně dinar, cizinče, dej mi ho, dej – vždyť já mám obličej jak oni, stejný přec obličej! Allah ti dá, co dnes nemáš, radosti na dětech dá ti, dáš-li mi dinar, on sílu, sílu ti do žil tvých vrátí – dej, brate, dinar! 21 Dejte nám dinar, ó cizinci, nemáme slov, nám dejte, co vzadu huhňámehuhňáme, zlekaný houfec sov, vizte, jak prosíme hnáty, vizte, jak slintáme touhou, ta vaše cesta je krátká, my máme strašlivě dlouhou – dej, brate, dinar! 22
Píseň ke chvále dalmatských oslíků
Nad vaši pomoc, děti, vskutku někdy není! Kdo s vámi v hory vniká, ten se jistě vrátí, vždyť vaše útlé nohy každou cestu krátí, vždyť každý kámen znají, každou stezku strží, a neklopýtnou nikdy v náhlém vysílení, jen chlap když pevně sedí, když se dobře drží. Já rád vás vidím vždy, ať nesete, co chcete, ať jsou to mouky pytle nebo měchy vína, ať na vás kluk si sed’ či baba ze vsi líná, s dobrými věcmi, zdá se, chodíváte rádi, s tím ostatním pak zkrátka někam odklušete, kde aspoň hlupák chytrým pramálo už vadí. Že stateční jste braši, popříti se nedá. Což nezřeli jsme včera, jak vás v město hnali, jak pod míru vás málem jako mládež brali? Ach, oslátka má drobná, jestli vojna bude – a ona jistě přijde, přijde jistě – běda! že vám též s námi o krk, o hlavičku půjde? 23 A přec jste krásní, něžní – jak to vlastně říci? – je více v zracích vašich, než i farář vidí, je prostota v nich svatá, která neošidí, když voláte, tu zní to jako parník v dáli, však na palubě není vůbec nikdo z lidí a žádná vzteklá smršť tu loď prý nepřevalí. I zásluhy prý máte. V každém chrámu visí váš portret z mistrů rukou. Mudrc vám se klaní, vy do Egypta přece ponesete Paní i s Děťátkem, jež králi děckem být se nezdá, že podezřele svaté v tvářičce má rysy a nad jeslemi že tu svítila prý hvězda. Ó kdyby zítra, bratři, historie nová snad škrtla člověka, co řekli byste tomu? – My rádi všade jdem’, však nejraději domů, mít domov musíme, ač nám ho často mění, je bída naše vždy, jak bída člověkova... – Ó bratři, vidím vás: vy jí jste posvěceni! Nuž postavte se v srázech, zahýkejte sborem, až poslední tam průsmyk ještě klusem vezmem’! Ať pozná dole země sboru na vítězném, že vy jste její vlastně nejmilejší škola, co zpívat umí sama a ne pod rektorem a volat dálky, jak je člověk nezavolá! 24
Velrybí zátoka
Zde to tedy – zde to bylo, kde ta skála vyplula jako zázrak dálných moří, jako přízrak minula! Ještě teď tu chlapa slyším, kterak ječí zděšeně, že se ocit’ se svou loďkou kdesi černé na stěně. Zde to tedy, zde to bylo – kde as chtěla umříti, ale což to vůbec někdo pochopí a procítí? Ještě teď ji škrundat slyším jako prase pravěku, pak ji vlny strhly ke dnu, vyvrhly až v daleku. Proč svůj hrob si právě tady nad hloubkami hledala? Jistě byla uštvána a už jen kostra bezmála! Přišla – vnikla v moje noci. Včera jsem ji ve snu zdvih’, nes’ na plecích veleobra kams do moří ztracených, velryby kde hřbitov mají. V mracích orel orlů vzlét’ a já viděl z vln se nořit něco, co se zove svět! 25
„Milom sinu“
Jenom ta dvě prostá slova zůstala mně ze hřbitova, v kámen pracně vytesána hřměla za mnou jako hrana, jako výkřik: Milom sinu, milom sinu, nežli zhynu! Jistě že to matka psala nad hrobem si zoufající, v ta dvě slova duši dala, jinak nemohla to říci. V těch dvou slovech beze jména byla bytost očištěná. A ten drsný kámen bílý, když ho ruce pohladily, jak by oči dostal živé... Nezřel jsem vás, matky, dříve: kolem trůnu Páně stály, s pláčem za vše děkovaly. 26
Ranní
Nevzchází to slunce jasné z Biokova? Jestli ono vzešlo, proč ty ještě spíš? My jsme zase z lovu hezkou chvíli doma, zase s bžundou, s bžundou jako stokrát již! Nechce ryba, nechce do houfu se dáti, tam, kde v množství jde už, dravá lapá ji, nevím, co nám z chleba rybí maso vrátí, pramen bídy zas nás napřed napájí. Marně lampa září, jindy hra tak snadná, černá stěna před ní roje rozptýlí, co pod světlem skáče, není kořist žádná – malá sepiola v kráse motýlí. Marně patron hřeší, svičar hloubky hledá, odkud ryba pouští pěnu k hladině, nouze ráno sedá za nás k veslům bledá, nouze, jak ji známe vzteklou jedině. 27 Kdyby usmála se, což by ubylo jí? Člověku je úsměv vínem života. Ještě ty mne opusť, padnu bídně v boji, do rakve mne hodí hlad a žebrota! Vždyť mám oči slepé, děvče milované, nezhojí je nic, než poplach očí tvých. Otevř okno, drahá – ať se co chce stane – to, co zachrání nás, jistě není hřích! 28
Balkánská rokle
Zastavte se, zastavte se nade mnou, věčné věci se svou láskou tajemnou! Pohár zmaru když se nejvíc nakloní, z vás jen kdesi pod sluncem to zazvoní, člověk že je brat všeho bez výhrad! Zastavte se, zastavte se nad námi, věčné hvězdy, s hrou, jež muže omámí! Šťastni když a bezpečni se cítíme, my to víme, s vámi že se řítíme v dálku, kde je hrob všeho bez ozdob. Stůjte však, ó stůjte ještě okamžik, než vás protne náhle vzteklý běs a křik! Pohár zmaru než se skácí se stolu, slyšte nás, jak všichni mřeme pospolu v poslední náš den: nože, nože ven! 29
Košík mořských ryb Darince
Zas mne nikdo nepřemluví, zas mne nikdo nepřesvědčí, když je v koši všechny vidím, že to není práce něčí! Jaké živé barvy mají, když je chytíš, barvy svěží, všechno však je práce ruční, jak ji dneska najdeš stěží! Tolik čar a tolik teček, tolik hvězd a tolik pruhů! Proč nemají tyto ryby hezké jméno pestrých pstruhů? Tam ty zase nejsou pestré, září mladých růží hrají, proto také zcela správně hezké jméno růžich mají. 30 Tu je ryba jako zajíc, tam je jiná jako myška, jaké hřbety perleťové, jaká nahá, bílá bříška! Tu zříš modrou čáru v rudé, malíř však ji nějak přetáh’, když ji mazal, rozmazal ji, marně skryl ji v siluetách značek divných, prapodivných – ale vždyť to písmena jsou! Jak jsou pyšně vyšnořena a jak celá zkroucena jsou! Že je ryba výtvor dávný, co to pravíš, starý lháři? Ejhle, rybka zas jak výkres, s čtením jako v slabikáři! Kdo to písmo schválně kroutí? Ejhle, jak jsme došli k cíli: ryby jsou přec práce žáčků, děti si je vymyslily! 31
Potapěč
Hle, kterak mne spouštějí do moře – jako kus hmoty! Co lidského ještě je na mně – snad jedině boty? Místo dvou ramen na konci s rukama háky mám nyní a v těch je teď celičká síla má – pozor! Má hlava se ztratila, ocel ji s olovem skrývá. Jsem housenka, před chvilkou ještě snad všetečně živá, nyní mám před sebou za sebou zrcadla, člověku – jeho hrám celá jsem, celičká propadla – běda! A mikrofon ovšem už naříká – co ještě chcete? Zda všechno je v pořádku? Nevím a sbohem buď, světe! Vlezl jsem do pasti, věřil vám na slovo, nač ještě čekáte? Spěchejte, všechno je hotovo – pusťte! Ať fičím jak střela kams ke dnu až, nechte mne fičet, však není, kdo zbabělost byl by mi nahoře vyčet’, ledacos ovšem jsem propásl v životě, zde však to najdu, ó najdu já ve tmě a samotě jistě! 32 Stesk opojný zase mne jako vždy, zase mne přepad’: ó kéž bych se nemusel nad hloubkou na laně třepat! Kam byste, nohy vy, zanesly dole mne nad srázy bezedné, nad jámy nicoty tajemné? Stůjte! Že signál zas volá, co na tom? Zde mluví se málo. Tam nahoře ledacos umřelo, co se nám zdálo, nahoře mnoho se ztratilo nejednou, co naše háky už nikde už – nenajdou, nezvednou – co je? Zde nechci-li, neslyším, nechci-li, nevidím nikam, však myslím-li napjatě, někam až za slunce vnikám, ono zde není, však září v mé paměti, jak velký Bumbrlík hltá tu lidí i století – ticho! Jsou hloubky a výšky, v něž klouzáme nadšením hluší, kdo neví, co rozkoš ta znamená, zabíjí duši, dolů či nahoru do hloubek musíme, jinak se za rohem jako psi hanebně ztrácíme navždy! Byl člověk, na dřevo kříže ho přibili kdysi, co viděl v těch vírech, jež oběť svou vynutily si? 33 Věčně jsme k něčemu poutáni, vázáni, zatím co hrozný zvon do dálek volá a vyzvání – slyšte! Ó kéž bych měl kouli, v níž seděl bych, seděl bych nahý! Jsou jistě i pro naše sny někde přejemné váhy – kéž bych moh’ na nich stát, cítit, jak vzhůru jdou, kterak se chvějí a jak už se nechvějí, nehýbou – bože! Hej, mrtvá ty lodi, co šklebíš se? Jsem ti snad ničím? Že před tebou tančím jak opilec? To se jen cvičím – chtěl bych zřít člověka jedenkrát bez masky, chtěl bych jít jedenkrát prostorem beze vší otázky někam... A směšný že jsem snad, to nevadí! Všichni jsme směšní! Je groteskou vše, co čpí věčnem a přízrak je dnešní, já slyším ticho zde, jež i nás předělá, jsem duše šílená, maska jsem ďábla i anděla: čekám! 34
Pavouci
Hle – loupežníka v zbroji skvělé, jenž všechno sítí tarasí, hle, zuřivého nepřítele, jenž vyrvat kořist nedá si – proč každá síť však visí prázdná, i když ji zříš snad nad stájí? – Pavouci asi nemodlí se a tak se žádný nenají! – Tak pravilo mi děcko kdysi, co v hloubce chodeb pincetou jsem lovil aspoň hospodáře, když mouchy si to nespletou. – Já myslím, že jsou přece zbožní, vždyť to je sítí dokola, a myslíš, že té prosbě němé, kdo svatý je, snad odolá? – Ty myslíš, že je krmí v noci snad Spasitel náš laskavý? – Tak asi! Vůbec mně to s nimi neleze nějak do hlavy. 35 Čím krmil by je? – Hrozinkami – ozval se hlásek nesmělý – včera jich matka talíř měla a k ránu všechny zmizely! 36
Propasti
Polo seděl, polo ležel, polo kvílel, polo řval: Na zubech se led mi dělá, střeva mám jak lineál, co stojíte, čerti hloupí, zdraví mé vám příkaz buď, k bohu s všemi omáčkami, noste, čím si spravím chuť! – Praštil po nich všemi hromy, jak by byly pometlo, zaskučelo všechno čertstvo, do světa se rozlétlo, zaplakal jim v drápech člověk, už ho měli na rožni, už ho nesli Belzebubu, shrbení a pobožní. Hekal, krkal, sípal, frkal, pak zved’ k ústům pochoutku. Delší byla nežli jindy, tuku však jak z kornoutku, 37 voněla sic rybou, vínem – leč ó běda, nečistí! – pět zubů mu zůstalo v ní, když ji pustil z čelistí! Začal skákat, začal dupat, začal rožněm o zem’ prát, začal čerty házet do řek, hřbety všech sám valchovat, jako bouře divukrásná zuřilo a hřmělo to: Kde jste tohle, tohle vzali, zpropadená holoto? – Tu se ozval nejhloupější v nejdivější řádění: Tady jsme to chytli v kopcích, dřelo se to v kamení. Cožpak ti to nechutnalo? Já ti sám to chytil přec! – Zastavil se Belzebub a strčil hlavu za kopec. – Tams to chytil? – Ba tam, táto! – – Trochu se to bránilo? – Prásklo mne to mezi oči, skoro mne to zabilo! 38 – A tys, hlupče, nepoznal to, neznáš kraj ten dokola? Zde je každý jako houžev, již ni žralok nezdolá! A ty mně to neseš k snědku, v tom je chytrost nějaká! Nezná ještě Dalmatince, neví, co to za ptáka! Neví, že to ocel živá, která nikdy nezklame, myslím, že si na tom věčnost taky zuby vyláme! – Ještě chvíli skákal, dupal, pak se chytil za břicho: Nějak se mi ulevilo, ale viz to Jericho, co jste tady nadělali! – Vzdychl čert zmol u kraje: Toť se ví, zas my jsme vinni, že tu samá díra je! 39
Setkání s královnou
Bylo krátce po poledni, šel jsem pustou cestou sám, když jsem potkal paní vzácnou, s kterou už se nepotkám. U mých nohou zasyčelazasyčela, odskočil jsem rychle v mžik. – Co myslíte, paní, že vás potkal hloupý návštěvník? – Vidím pestrou zmiji starou, bok je pudrem poprášen. – Cožpak takhle sprostě syčí nejkrásnější ze všech žen? – Tu se oči zasmály jí, stočila se do klubka a byla z ní elegantní, roztomilá osůbka. – Čenich váš mně více praví, než se račte domýšlet – tak jsem začal – zmije nikdy v hlavě jsem si nepoplet’! 40 Výraznou mít račte hlavu, to se pozná řídký rod, to není jak verbeš, veteš z neretvanských dole vod – u těch pletu si to všechno, zmate mne tam každý had, zdá se, že si dávají tam kabát pořád přešívat? Bude nutno bedny koupit, do lihu to naložit! – – To by mohlo nebezpečné, drahý pane, někdy být! – – Ani ne tak nebezpečné jako spíše prahloupé, proháníš-li vodarici, ona tě zas vykoupe. – Na nás však se těžko sahá, i když snad jsme v úprku! – – Hoplá, paní, už vás držím! – – Achich, zrovna u krku? Pustíš mne? – Ach, ovšem, drahá, jenom si tě prohlédnu. Tyhle oči! Tyto hloubky, jako někde v bezednu! 41 A teď zasyč, jak to děláš, když chceš národ přehlížet, právě ten, co šaty mění, ale, prosím, začni hned! – Zatančila, zasyčela, ach, kdo mně to uvěří? Co se tenkrát vyrojilo živých pásů za keři! Byli černí, byli modří, jako cihla červení, každý měl svůj praporeček, svoje tajné znamení. Křížem krážem samé kříže vlnily se v dohledu, středem všech pak živé míče valily se k posledu, ona stála, krkem hrála, jak by kobrou byla již, tenkrát zřel jsem celý Balkán jako velkou hadí říš. Pak mě všichni otočili hadím sloupem do kruhu, pak jsem sletěl do houpačky z nejtenčího popruhu, 42 po všech svalech ťukaly mě dovádivé jazyky, v uších píseň šuměla mi z nejdivnější muziky. Nač jsou hadi? Aby pýše odvykl, kdo ztratil ráj? Je v tom něco – ale tenkrát had mně nebyl jinotaj, bůhví spal jsem mezi nimi, moh’ jsem spáti s nimi bos, byl jsem jako mezi svýmisvými, rozkoší mne svrběl nos. Ach, to byla chvíle! Sotva osud znova dá mi ji: večer byl, já viděl hady od Adrie k Indii... Ještě teď se plazí za tím ze mne horký, zmijí vzdech – často je to nejhezčí, co vůbec vidím ve svých snech! 43
Přístav v T. Památce dra L.
Kdybys v šťastnější byl zemi, vzplál bys pýchou nade všemi, vil bych zřel tu jistě řadu, plno krámů pro parádu – proč tu všechno steskem pučí, chudí tví jsou čím dál chudší? Kolo skal, jež výjezd věnčí, jaký moh’ by div být zvenčí, v síních ze skla tančili by, jimž se krása pestrá líbí – proč nad tebou k nebi zdola v noci smutný šakal volá? Vidím zlato, jež se valí, by ti všechno, co máš, vzali, zříš tu jachtu, panstvo její? Nestaví! Snad se ti smějí? – Zaduj v mušli, mořský ďase – tento ráj zde neprodá se! 44
Rybičky z ponorů
Vás, rybičky z krasu, měli mně přinést na míse zlaté, vždyť vy mně o časech pradávných povídáte – zejména tady ta hrbatá, se čtyřmi vousisky, strakatá, třeba je drobná a malá, pročpak spí, jak by se smála? Vás, rybičky z krasu, měli mně podat s nejlepším vínem, vždyť vy mně mluvíte o světě zcela jiném, než je ten dnešní a nijaký – já cítím opravdu rozpaky, lžíci i vidličku skládám: vždyť vy jste starší než Adam! Vás, rybičky z krasu, měla mně upéc’ nejhezčí panna, veselým sluncem a večery malovaná – kdyby se ona též smála tu, 45 duha by nad námi stála tutu, duha – carevna sedmibarevná... Vás, rybičky z krasu, v kuchyni pekla praježibaba, na konec vyšla z vás krmička hrozně slabá... Víno jsme bohům rač’ nechali, aby se s rozkoší vysmáli hostům, co vstávali zbledlí, sotva kus pravěku snědli! 46
Vycházka
Sotva jsem se zjevil nad ní, želva hlavu zatáhla, pak ji začla vystrkovat, ale hezky znenáhla, jistě starší než já byla, moudrosti snad byla skříň: ještě lidstvu nevěřila, věřila mu čím dál míň! Sotva jsem ho uzřel v hradbě, za kamenem zmizel kdes, když se znova zjevil, celý ovšem zase nevylez’ – byl to gekon, zvíře čilé, náhle hlava neživá, mžoural zrakem potměšile, jak to člověk nazývá. Horko bylo. U potoka zavál na mne stromu chlad, když jsem zahléd’ černé hlavy v děrách všech se mihotat. Úhoř byl tu nad úhořem, 47 cos neviděl z povzdálí, jako larvy pluli mořem, teď se všeho lekali! Jaký vývoj, všichni svatí, jaký zvláštní běh a řád! Co nás jednou přec však zvedne, že se přestaneme bát? Je to ono opojení, tvář, jímž září prochladlá? Pak se život mylně cení: smrt má jeho tykadla! 48
Bucat (Orthagoriscus mola)
Ejhle, co rybáři rozmilí chytili, chytili! Jaká to placka a nedá se rozdělit na díly! Chytili rybáři, chytili bucata, bucata! Chtějí ho prodati za dinar, za dinar ze zlata! Koupil bych věru ho, ale má podobu měsíce, do jaké musil bych já ho dát láhve či sklenice? A vždyť má do váhy na kila více než dvacetpět, kolik bych na clu jen platil já, až bych jel domů zpět? Pusťte ho raději do moře, přátelé – nechcete? Vždyť on už sardele nehoní, už si to nesplete! Jaké to ploutve dvě! Pusťte ho, ať už se netrápí, ať zvíme, jak taký balon se noří a potápí! 49 A jestli kupec vám, jak prý řek’, něco dá, něco dá, pravím vám, že toho bucata, bude ach, přeškoda! V žaludku nic nemá, na játrech červů jen do boha – mravenci že už ho oberou? Jaká smrt ubohá! Ej kupče, vycpeš-li slamou ho, čert ať si vezme tě, v ničem ať štěstí tě nepotká nikde už na světě! Sebe mu raději vycpěte, nežli vás v krámě sní, vždy jste jak ryba ta zrovna tak pitomě nešťastní! 50
Večerní divadlo
Sám jsem seděl na zahradě, hosté šli už všichni spat, chtělo se mi ještě trochu s půlnocí si povídat. Že mne dobré víno hřálo, za chvíli tu byl i děj, chyt’ mne večer za zápěstí jako velký čaroděj. Myslil jsem, že ukáže mi v světle roje bílých můr, ale můry nepřilétly, netopýrů pln byl dvůr. Zmaten vzhůru k nebi vzhléd’ jsem, tam však hvězda nespadla, nadarmo jsem hledal kolem aspoň náznak divadla. 51 Mrtvé světlo teklo mlékem po pni stromu za stolem, když jsem dole díru uzřel s polostínem kolkolem. Jaké divné jevišťátko pro hru smyslů zbystřených! Díra do pně byla brána a v té bráně skřet se mih’. Zmizel, dlouho nevracel se, teď však proběh’ branou zas, teď jsem čekal, až se vrátí, abych ho snad nepropás’. Po čtyřech lez’ – běhal po dvou? Už byl zase u brány, vklouzl dovnitř, pak se zjevil jako králík uštvaný. Kterak se mu třásla hlava, jazyk též snad cosi děl, králík ovšem že to nebyl, skoro jsem se zastyděl: 52 ropucha to byla pouhá, ve dne líná, nemilá, teď však na dvou tancovala, vskutku na dvou tančila! Zas a zase přibíhala, zase v bráně mizela, zase někam pospíchala ani trochu nesmělá. Dobrou kávu donesli mi, byl bych seděl do rána – branou proudil věčný život, hustý jako smetana. Konečně tu bylo ticho – čekal jsem, že vyjde král, zatím však jen zaznělo to, jak by pejsek zakňoural. Ustal rázem tanec skřetí, něco jak když zavzlyká: vstříc šla mámě drobná žába míň než malík veliká! 53 Dlouho sobě v oči zřely, nic se v světě nehnulo, někdo světlo vypjal náhle... vše se v sebe vsunulo... Do sebe když vše se vsune, zbude aspoň vzpomínka: matka v bráně byla hezká jako lidská maminka. Závěr potom noc mi dala zdánlivě snad bezduchý: ropuchy jsou noční lidé, my jsme denní ropuchy. 54
Kapličky
Rozběhly se borem, strání, utíkají výškou hor, rozhrnují obzor dlaní, kde nečekáš na otvor. Vždycky, když jsi zchvácen celecele, jako ze sna vystoupí, blázenblázen, kdo si neusedne, kdo jde dále, prohloupí. Je tu míra mezi nimi pro únavu všelikou – těžko jde, kdo vyhne se jim, bere kopec oklikou, jenom ten, kdo kvítí trhá, zanese je k obrázku, sleze prý zde každý kopec, lehkou skončiv procházku. Tak nám práli, my se smáli, každý šel si, kudy chtěl. Když jsme na vrch vyšplhali, hustý déšť nás rozemlel. Krásná stráž se v mračna svezla, 55 rozhled nestál za grešli, tak nás trestal světec za to, že jsme kapli obešli! V mlhách spala Italie, do mlh padla zprahlá zem’, včera ještě doplněná moře tichým obrazem. Tak se nám to třikrát stalo, až nás prosil ze vsi děd: Přijďte znova ke kapličkám, ještě musí napršet! 56
Poklady
Staří Řeci nechali prý pokladů tu hromadu, já jich nikdy nehledal, že neberu a nekradu. Po cestě když králů šel jsem – po čem ústa vzdychala? Cesta že je příliš strmá, aby brzo přestala. V sarkofágu nehledal jsem přetrženou dějin nit, co v těch hrobkách rozdrcených, co tam ještě mohlo být? Což jsem Avar, který loupil v hrobechhrobech, divoch odraný? Teď tam zbyl snad jenom tabák, před financi schovaný. V jeskyních prý mnoho zbylo – tam se toho utají! Kdybys kopal, pozor dej si na granáty: bouchají! Co mi po všem! Smyslu zbylo málo ve mně pro faleš, poklady jsou hloupá bajka, poklady jsou stará lež. 57 Poklady – to nejsou zrovna perel mísa, zlatý prut, to je spíše údiv, který k životu ti spraví chuť. Co by mně ji napravilo? Sarajevský Mithra snad? Před tou soškou doved’ jsem kdys v museu jak přibit stát. To moh’ býti poklad pro mne! Starý svět se na mne smál, jistě že by rád byl se mnou se zas jinam stěhoval. Co je pán bůh v bílém sále, když tam nikdo neklečí? Věru – odnést měl jsem já ho, pak teprv byl v bezpečí! Pomoc’ bohu měl jsem! Jaká vřela potom ve mně zlost, pro pár hloupých paragrafů zradil jsem svou povinnost! Jaký div, že v městě prázdném auto přejet mohlo mne? Ukrást boha měl jsem! Bože, vždyť to bylo ohromné! 58
Bouři
Když zřím vodstvo, jak se vzdouvá, jak by břehům utéc’ chtělo, když mé nervy v struny spřádáš, v housle měníš moje tělo, když tě slyším, jak se řítíš, kyklopská jak věž když padá, když tě chutnám, jak jsi slaná, jak jsi z ledu, ale mladá, když tě hmatám kolem sebe, šťasten, že jsem tobě blízko, konečně co zchvácen klesám v pustém břehu za skalisko: proč mi z tebe deště piští jako píšťal z varhan lesy, proč mší slavnou do mne biješ, zrozenou kdes nad nebesy, proč já slyším kletby z tebe stejně jako výkřik spásy, proč mi z tebe chorál duní, který svátky u nás hlásí? Což jsi obřad nejslavnější, na který jsme zapomněli, ty ho nosíš dosud v hlavě, ty ho ještě umíš celý? Voláš-li mne – na sloup vzduj se, lidská veš-li nejsem drzá – mršť mnou tam, kde v tichu čirém duha v mléčný opál zmrzá! 59
Bonaca
Mdlým bezvětřím je všechno prosyceno, pot stéká s čela, duše nevzlétá. Jsme v jícnu prázdna, které ztrácí jméno, vše špinavá je, stará paleta, již malíř pustil usnuv náhle z ruky – a přece v zemi kdes to klokotá, je slyšet tenké, přetajemné zvuky či polnici kdes’ v srázech života. Což blíží-li se najad tlupa z dáli, jež mizí potom stínem v povětří? Což kdyby se tu někde rozehráli, ti, kdož ni sídel rajských nešetří, což kdyby strážcem žádným neviděni se v mlhách vrhli svoje na dílo, hráz protrhli, jež jejich hrází není, by moře se zas jinam přelilo? To bezvětří! Tam na ostrůvku hyne s psem koník, jak je člověk vylodil, že pomocníky potřeboval jiné a starým smrt hned nepřál za podíl... Je pusto tam... jsou mrtvi asi oba – 60 což neozve se zase v skalách sten, že Velký Pan je mrtev, šťastná doba že zapadla a vše je smutek jen? V tom bezvětří kdos kozelce však metá v závoji par a je to jako dech. Hle, někdo, kdo se propad’ střechou světa a sjíždí v moře lehce po křídlech! Hle bůh, jenž pevně do očí mi zírá: má pysky jako růži v rozpuku, má sílu v prsou, která neumírá, a krásu v letu chytá za ruku. Je udýchán. Co honí honbou divnou? Co přišel z ticha vlastně vymámit? Což honí stíny, které neoživnou? Byly mu chrámem schody pyramid? Mé oči přišels prostě napojiti? Tak přísně nehleď, spíš se pousměj! Je černý... V ústech dravci zuby svítí, však jinak líc je Kristův obličej... 61
„Mořský“ pstruh v Neretvě
Hej, ty tuláku, vandráku, slyš mě! Nabízím smlouvu ti skvělou a stavím za ni se celou: pro boha, piš mně! Zlatem, zlatem ti zaplatím jednou! Na účet evropských států oznam, až potkáš snad tátu před Sočou bědnou! Piš mně, máš-li snad v Maroku matku! Strýčkové v Muluji řeceřece, ti by to zradili přece, pošli pár řádků! Pošli, pošli mně telegram krátký, kdyby snad tetička v Rhôně nechtěla po dobrém honě do moře zpátky! Pohled pošli mi z Messiny taky! Tam prý ti dědeček dřímá, netrefil na Maltu z Říma, protři mu zraky! 62 Jestli Vardarem popluješ vzhůru, vyřiď tam, až skočíš přes trám, růžovým u mlýna sestrám pozdravů fůru! Prosím, zastav se na poště v Smyrně! Že bys rád zavolal bratra, co v horním Eufratě chátrá, popros je mírně! Kříž ti děláme nad slapem vápnem: jestli ty potáhneš v zimě Mostarem, uvědom ty mne, jinak tě lapnem’! Zkrátka, zkrátka nám hlavně jde o to: z moře – ty každý rok táhneš, jinak si u nás to nahneš, mizerná sloto! 63
Na pohřbu
On býval sedlákem a kdysi námořníkem a byl i rybářem, jak tady je to zvykem, vždy bylbyl, jak zde je lid, moh’ něčím v světě být, svou zemí zmrazen byl a byl jí přičarován, on trpěl celý věk, však mlčel jako Slovan – smekněme, přátelé! Byl kdysi v Africe, byl kdysi v Argentině, na lodích anglických byl v Indii a v Číně, to vše byl výlet jen, on zde byl zakotven. Čím dále někam plul, tím vlast svou viděl blíže, vždy pták byl podivný, nedorost’ na ostříže – rost’ jinak, přátelé. Ať jiní dozráli na vlčí jinde dravce, ať jiní zbohatli nad všechny podnikavce, on jedno hledal jen vždy v sebe obrácen: dvě hlavy nebo tři, když všechno umíralo, podzimní poledne, v němž vše by všechny hřálo, i nás zde, přátelé. 64 Tak dokvet’ pomalu jak svatý Kryštof kdysi, na plecích břímě nes’, jež časy měnily si, však nebe tkvělo v něm. I v honu šíleném on vždy měl úsměv svůj, ač slz v něm bylo zřídlo, ty slzy dovnitř šly, by srdce nevystydlo – zde hrob je, přátelé. Na konec hůlky dvě měl místo obou paží, byl jako hračka již, jež čeká na závaží, když kůže scvrkla se, i ústa zamkla se. Tak sedal na břehu, kam vynesli ho zrána, tam potkala ho smrt a byla ulekána, zřel jsem ji, přátelé. Teď kdekdo modlí se, už do hlíny ho kladou. Co dá mu rodný kraj, jejž bránil před vší zradou? Já slyším vesla kdes vysoko u nebes: on neodchází snad, jak u nás vždy to bývá – on v člunu odplouvá a starou píseň zpívá – slyšíte, přátelé? 65
Tonko
Dávno, dávno už je tomu, co jsme spolu znali se. Na Tebe když, Tonko, myslím, žití proud mně kalí se. Byl’s jen chudák, zato z noci vykouzlil jsi jasný den, ač jsi ani dýchat nemoh’ bídou přímo umlácen. Naše lovy žijí ve mně. Jdu-li v dešťů hustou síť, říkám: Tonko, nešetři mne! Do své sítě si mne chyť! Ale jak by mohl Tonko z mračen po mne tady pást? Jak by si mne mohl s rybou nebo s rakem ještě mást? Jak by mohly jeho ruce šňůru ještě udržet? Jak by mohly vrší z drátů mrštit s nebe v tůně běd? Není Tonko člověk – chudák, snad je z něho nový tvor, který zdraví smíchem hvězdy, když jdou jako slípky z hor. Dlouho, dlouho přemýšlel jsem, co že by mu slušelo, co by mu jak maska padlo na duši i na tělo. Pelikány měl jsem v hlavě... Tonko jako pelikán? Je-li někde mezi nimi, ční z nich jak pták Velikán. Jestli krví krmí mladé, je to jistě hrůzný zjev – jednou přišel za mnou v spánku – jedna rána, samá krev! 66
Nad mořem
Každá cesta v krase stále zahýbá se, když jsem chodil po nich, co jsem zkusil s nimi, a přec vracel jsem se na ně zas a zase! Když se to tak vezme, byly všechny němé, a přec život zvonil na nich všemi rýmy, toto kouzlo všade zrovna nenajdeme. Nejraději z všeho rytmu ztajeného ještěrek já míval vrtochy a spády – ó ty hračko lesklá, nebojácná něho! Všade motýl vstával, do tance se dával, byl tu klid i láska pro vše dohromady, byl tu útok, plesem jenž se vyrovnával. Voněla tu země, les tu kráčel ke mně, když blíž přišel – ejhle, míval oslí uši, do té souhry moře prstem lusklo jemně. 67 Ale nade všecko: byl jsem sám jak děcko, zajat, mrskán krví, rozvichřenou duší. Za obzorem na jih žilo staré Řecko. V koutě milovaném čekal čistý pramen, u pramene brouků poschované stádo, na těch cestách bylo moje Eldorado, tu bych sníti doved’ až na věky! Amen! 68
A přece
A přece snad, že jsi až přelaskavá zde, přírodo, já nejsem synem tvým a srdce mé se jinou cestou dává. Tvé mnohé barvy jsou mi příliš skvělé, ty hýříš, jásáš,jásáš nad svým bohatstvím, leč vzadu straší hory osiřelé. Já kvítím tvým hlad nitra sotva ztiším a nejmíň tím, co jiné opájí, jsem ten, jenž musí z ráje k světům nižším, pak šťasten je. Leč smím to tedy říci? Já bloudím rád po srázu okraji, kde žijí, vadnou květy – poustevníci. Je dobře znám a s nimi řeči vedu, je netrhám, jak dole mnohé trhám, a závrať z toho bývá ku posledu, 69 ta závrať slastná, která neděsí mne a jíž se nazpět, někam nazpět vrhám a s níž jdu poušti vstříc tak jako zimě. Zahrádky zřím tu klukovského léta: lebedu, rmen a obilíčko s vousy – zapomnět na ně – jaký byl bych sketa! Bochánky slézů – kterak chutnaly nám! Tím jídlem ještě dnes můj duch se brousí, když jednou začnu – tu se uvzpomínám! 70
Na vysvětlenou
Že tu mnohé známé jméno není veršem zachyceno? Snad bych mohl šetřit slovy, snad to za mne kniha poví? To snad dlužno podotknouti: nešlo o pozdravy z pouti, zachytil jsem v jednom kvasu vši tu naléhavou krásu, která zemřít ve mně chtěla. Teď se škeble uzavřela. Teď je má a já jsem její – známá jména cize znějí. 71
Konec světa J. Seifertovi
Dna oceánů zvedají se a stoupají až k hladinám! My všichni zhynem’, já však zvěděl, co dneska zítřek radí nám – nuž, slyšte mne! Sem ke mně, ke mně! Sem ke mně, lidstvo zděšené, a slyšte mne, než konec hrozný se s řevem zkázy přižene! To dávno bylo ovšem psáno, že tato bouř se přivalí, leč vy jste ovšem zázrak, zázrak pro svoje hříchy čekali, nuž jednou hřích dál zůstal hříchem a nezbyl z něho jenom stín: dna oceánů zvedají se a hory klesnou do hlubin! Dna oceánů smrdí sírou a vše, co dýchá, zadusí, už slyšíte, jak prasvět hučí, jenž rozlomí vše na kusy? Kdes malý ostrov jenom zbude s úrodnou prstí v lůně skal a na něm člověk zachrání se, by přece jen tu zůstal dál. Nadarmo bárky chystáte si, z nich ani jedna nezbude, jen tato loďka, na niž nesmíš mi sáhnout, černý osude! Jen lidé dva dál žíti budou, však ani jeden ničema – žena, jež dítě lásky nosí, a muž, jenž prosté srdce má. 72 Odstupte, starci, času není a hleďte, byste umřeli, co za hodinu uvidíte, to nepřežije zbabělý! Jen vizte – tam se kdosi střílí, tam dav se vrhá do vody, však vír už hltá celé země a není už ni náhody! Sem s matkou! Tyto oči modré zda za lidstvo se zaručí? Ta žena bude držet zítra své dítě ve svém náručí! Teď ještě muže! K čertu s vámi, teď všichni jste mí přátelé? Tam toho vzadu postrčte sem, co hladil děti po čele! Pryč s vámi, kteří naříkáte a loupili jste do rána! Pryč s vámi, kteří jste nám lhali, že vy jste mravů záchrana! A ty tam se svým zlatem v měšci a se stonavým zrakem zlým – ty kdybys k nim se dotřít mohl, dno v loďce raděj prorazím! A nyní pojďme, starci, ženy i pacholátka, v kopce val! Byl Rozsévač, však v půdu sprahlou on svoje zrno rozséval. Byl Otec – Syna jediného v svět poslal kdysi daleký, by ti, kdo věří v Něho, žili a neumřeli na věky – 73
Večerní
Maják zametá nebe, mé srdce je nezametá, vždyť jsem tam nechal kdes tebe až někde na konci světa, vždyť nás tam všechny kdos čeká s výčitkou za bolest, na kterou kde kdo z nás zapomněl, druhý již nemoh’ snést! Maják zametá hory... Ó kéž by šel vysoko nad ně! Ó kéž by – ó kéž by on posvítil na všechno tam v dáli na dně! Možná, že růže tam rozkvetla soucitem žhavá, zem’ byla by zas jako za mlada výkřik a divoká láva! 74
Píseň o podivném vítězství korsárů z Neretvanských Blat
Rozbiti a rozprášeni! Bez lodí a beze zbraní! Konečně nás přece chytlichytli, ryby v sítisíti, vzácní páni! Moře! Moře! Moře zrádné! Ženo zrádná, zmije líná, kéž bych moh’ tě mrskat bičem, jako bije otec syna, z pýchy když ho neposlechne! Nejsi, nejsi,nejsi moře naše, louže sprostá, louže bídná, inkoustová bídná kaše! Ráno jak si s námi hrálo! Každá loď mu byla drahá, ale zatím z dálek hnalo úkladného na nás vraha! Čtyři lodi zmizely mi na jih někam za kupčíky, když tu náhle stanuli jsme, obklíčeni protivníky. Tak nás hrůza obchvátila, že jsme byli stádo husí, které vzletět nedovede a jen pod nůž jíti musí. Čtyři lodi hlídat měly, čtyři lodi nehlídaly, chytnu-li jen jednoho z nich, v čelo se mu kulka vpálí! Jako prádlo rozhodím je tady v trávě přede všemi, ani jeden neztratí se, ani jeden neujde mi! Ať si vezou pytle stříbra, k dělům dám je přivázati! Ať jsem prohrál všechno, pořád moje slovo tady platí! 75 Rozbiti a rozsekáni! Kde jsou, kde jsou reci moji? Postříleni, zmordováni! Zmizeli mi všichni v boji... Ještě slunce nezapadá? Kéž by na mne, na mne spadlo! Meč mi vemte! Zabijte mne! Nechci vidět chlast ni žrádlo, pusťte mne! Mou nechte ruku! Nejsem k službě ani k práci, pusťte ruku, nechte ránu, ať to tělo vykrvácí! Vše teď bude jejich, jejich! Slyšíte, jak výskají si? Moje sláva v pavučině jako mrtvá moucha visí. Vítězství je dneska jejich! Vše je jejich, vše je jejich! Veta po nás, veta po všem, veta po snech, po nadějích! Velký bože, tys nás zradil! – Pane, ztiš se! – Nejsi s námi! Což jsi také jak to moře? Pryč ten pelech shnilé slámy, ležet chci, jak ulehali praotci, když v zajetí šli. Kámen dejte pod hlavu mi, ten snad se mnou dobře smýšlí! Věčný bože, přežít hanbu nedej mi, ať zhynu dříve, nežli dítě řekne o mně jediné jen slovo křivé! I já bil se do posledka, než mne stěžeň do vln srazil, já to nebyl, kdo hru prohrál, já to nebyl, kdo hru zkazil! Osud byl to! Já mu klnu! Proč jim větší děla dává? Proč je sudba hýčká, do nás bije jako káně dravá? Co tu máme? Bídu jenom! Máme tedy scípnout hlady, jiní mohou všechno míti, my jsme věční blázni tady? Vzbouřila se naše srdce, vzbouřily se v nás i žíly, tak jsme my zde svoje právo na loupež si vytvořili, 76 a to právo teď nám vzali, sami jsme je pochovali! Nech tu ruku, ať jen dále krev se jak chce z rány valí! Pojdu! Nač bych byl tu s vámi? Do tůně mne hoďte černé, plémě kdysi mocné, hrdé a dnes ovšem malověrné! Slyšíte je, kterak lodi jásají? V tom smrt má štěká! Kde je národ? Kde je národ? – Stojí v kopcích, na tě čeká. – Na co čeká? Na mne ještě? Já zde mru jim u skaliska, ať mne raděj nečekají, měl jsem padnout v řeži zblízka! Snad už napřed pověst šla tam, lodi že jsou přetíženy, naše lodi kořistí, jež obrovské je tenkrát ceny? Naše lodi ohněm vzplály, pryč je mouka, náklad zlata, vše je jejich, vše je jejich! – Vše je jejich, ne však Blata! – Blata, Blata! Močařiska, močály pro pijavice! Blata! Hnízda želv a hadů, bohatá jen na zimnice! Stokrát v nich jsem ploval v potu, stokrát už mnou na zem vrhly, ale ani jednou ze snů zoufalých mne nevytrhly! Kéž by přišly, do kozelcekozelce, do uzlíčku svázaly mne, všechno je však dneska podlé, zbabělé a neupřímné! Čtyři lodi kde jsou? S těmi mohl bych snad ještě zhynout? Jak mně mohly zmizet na jih, nepřítele ve dne minout? Bůh dnes nebyl s námi! – Bůh je s námi, pane, vždycky! – S nimi byl, nás vidět nechtěl! – Bůh je víc než osud lidský! – Teď nás pod svou nohou vidí! – Boží oči jinak vidí! – Není boha v nebi hluchém! – Bůh-li není, není lidí! – 77 Ať jdou domů, ať jdou domů! – Nejdou domů, čekají tě! – Ať jdou domů, že jim kážu! Nejsem chlapec, nejsem dítě! Dvacet let snad trpět budem’, pak se asi zvednem’ trochu, to já však už nebudu tu, ty zde budeš trpět, hochu, za mne, za nás, naše viny, za to chlapstvo nezkrocené, které se vždy nejraději do záhuby rovnou žene... Konec! Konec! Co je dole? – Jásot zmlk’ a je tam ticho. – Přecpali se jídlem, pitím, z vítězství je bolí břicho? – Bárky plují mezi loďmi, zdá se, že se něco chystá. – Co to pravíš? Lodi že si vyměňují dole místa? – Lodi ne, jen bárky plují, vzácné jakés panstvo vozí. – Pozor dávej! Možná, že nám ještě horší zkáza hrozí? – Myslím, že to porada je. Všechno jásot nyní tlumí. – Pozor dávej! K vůdci asi jdou si nyní pro rozumy. – Je to vskutku zvláštní, pane: když nám všechny lodi vzali, proč pak domů nejdou, domů? Co je u nás ještě pálí? – Neznáš srdce vítězova? Když se vínem rozdovádí, neustane, dokud všechno do kořene nevyhladí! – Do kořene? Nikomu zde nikdy se to nepodaří! – Vykládali o tom kdysi různé věci mladým staří. – Porada to už je jistě, hlavní loď je samý lomoz! – Slámu dej sem! Ruku na ni! Teď mně posadit se pomoz! – Chtějí-li nás pobít, pane, mužně se jim postavíme! – Radš se dívej, což pak víme, co teď zase v tichu dříme? 78 Národ ještě v kopcích stojí? – Stojí jako mračno smrti. – To mračno se vyhne vždycky, nikdy nic je nerozdrtí. – V tom snad byla naše síla, pane, jak nám vyprávěli. vyhráliVyhráli jsme vždycky v horách, na rovinách marně mřeli. Na vodách to bylo divné, rozuměl jsem tomu zřídka. – Lepší nežli velká bitva byla pro nás vždycky bitka. Líp mne posaď! Ruka hloupá také jako cár mně visí! – Bolest prchá? – Rána pálí, to však ducha mého křísí. – Slyším, pane, dobře? Pravíš, že jsi smysly při nás všemi? – Jak bych mohl utéci vám, zmizet téhle pusté zemi? Slyším řev: co stalo se tam? – Co z nás každý lehce svede, jedna loď se hnula z písku a teď řekou zvolna jede... – Řekou jede? – Nyní stojí. Kterak ječí, všechno šílí! – Zdá se, že se řeky báli, nikdy hloubku neměřili... – Teď loď druhá pokouší se zdolat písku zrádnou hradbu! – Kterak zase všichni ječí! Cožpak vezou sem k nám svatbu? – Hlavní loď se hemží lidmi, porada je v koncích asi, nedej bůh, by tato cháska na nás mečem vzpomněla si! – Co jsi pravil? – Strach mám, pane, že nám do kožichu vlezou! – Dřív ses nebál. Kolik kusů ty dvě lodi s sebou vezou? – Osm asi. – Kolik lodí ještě před tím pískem zbývá! – Asi patnáct, je to nyní všechno jedna hmota živá, koláč jakýs. Zajet nožem do něho, jej seknout v půli! – Co to pravíš? – Pravím, pane, že se zas dvě lodě hnuly! – 79 Co to žvaníš, co to říkáš? – Pravím, co mi oči praví! – Obávám se, za chvíli že budu jako liška zdravý! Víš ty, co to všechno značí? Den chce končit jako nezlý! Víš ty, co by značilo to, kdyby do řeky nám vlezli? Kéž by vlezli! – Chápu, pane, daleko jí plouti mohou, leč co výš si potom počnou s flotilou svou přeubohou? – Řeka tedy zvábila je! Hloubka oči mívá zrádné, že by pastí býti mohla, to jim ovšem nenapadne! Vodo slavná, řeko vzácná, tys jim něco našeptala, kde jsi však to víno divné navařila, přichystala? Velký bože, zmátl jsi je, že jsou všichni zaslepeni? Je-li tak, pak se ti kořím: vedle tebe boha není! Posly přiveď! Posly! Posly nejrychlejší, které máme! Vyřídíte každé slovo? – Vyřídíme! Přisaháme! – Poběžíte rychle dolů! Všechno v Blatech ohněm vzplane! Zapálíte všade rákos! – Zapálíme všechno, pane! – Všechny loďky ať se skryjí po jezerech v mracích dýmu, o půlnoci budou v řece! – Kdekdo bude míti rýmu! – Žertujete? To mne křísí ještě víc než moje rána. A teď slyšte: byla bitva, jež však bude předělána! Rozdráždit je bude nutno. Chlapa na kříž vbijte třeba! Vzpomeňte, že čeká kořist, vzpomeňte, že čeká chleba! Dostat v klubko musíme je, pak to klubko roztočíte, vlastní děla zahubí je, dál co dělat, jistě víte! 80 Co je? – Blata hoří, hoří! Myslí, že jim utíkáme! – Kolik lodí už je v řece? – Sedm, těžké lodi samé! Pojedou-li hodinu jen, pak se sotva otočí tam! – Patnáct lodí! Ráno si je po vší řece dobře sčítám! – Sedmnáct jich! – Dvacet třeba! Blata hoří? – Všechno hoří! – Kéž by kaluž hnala v řeku strašný příboj velkých moří! – Není třeba! Je tu zázrak! Vítr jejich plachty vzdouvá! – Což je mezi námi s nebem na výboj i vraždu smlouva? – Hustý oblak po všem běží! Nyní trochu zaváhali! – Nyní? – Stojí! – Nyní? – Jedou! – Co to? Teď už z kusů pálí? Nač tu míří? – Děsit chtějí! S hor už masy sestupují! – Všechno proti řece jede? – Všechny lodi vzhůru plují! – Pravíš, všechny? Všechny plují? V ústí kdo zbyl? – Ani jedna! – Bože otců, rodí se tu tvoje milost nepřehledná? Běda, kdo tu hru mně zmate! Co však dá se zmásti na ní? Modlete se, vítězové! Jak se ocit’ meč v mé dlani? Děti ať si psiska vezmou na nejhezčí zítra výlet, v rákosí až budem’ chlapy jako vodní havěť střílet! Stále plují?–Plují! Plují! – Obzor čist je?–Tam jsou naši! – Čtyři lodi? – Ano čtyři! – Snad nám kořist nepoplaší? – Za skaliska míří! – Ptáci, z vás teď mužstvo vyberu si! Posla k nim! Ať neváhají! Ve tmě řeku zavřít musí... ačli ovšem... se co vrátí... Teď mi ránu pevně zavaž! Bože silný, což svou slávu vskutku v ruce naše dáváš? 81
Hymna na slávu Hercegoviny Pod starý prapor vzbouřenců
Ty jsi moje vášeň celá, ty jsi vlastně moje zem’! Chtěl bych věru přikován být ku tvým bokům řetězem – tys mne jistě ráda měla, odvaha je v prsou tvých, tak tě ve svém srdci nosím jak svůj ráj a snad i hřích. Byl bych schopen pro tě zrady, když si na tě vzpomenu, doved’ jít bych pro tvůj úsměv třeba středem plamenů, kde je sláva, ihned slyším temně tvůj vždy dunět štít, jako řeka jde mou duší bez hlesu tvůj vážný lid. Stokrát zraněn v bitce perné umřít chtěl bych pro tebe, chtěl bych vzít si jednou s sebou kus tvé skály do nebe: 82 přilétli by všichni ptáci, ze skály by vzpučel strom a Duch Svatý zas by vjížděl v peklo jako blesk a hrom! 83
Těžký sen
Je to pravda? Je to něco, co se mi jen krátce zdálo? Bylo slunce a to slunce ráno se mi v oči smálo? Jak to, že teď hřbitov cítím, krtky slyším, hrob jak ryjí? Co to bylo? Co to zvoní vzduchem smutnou melodií? Hej vy ptáci, což jsem zemřel? Kdo to zvenčí jemně klepe? To jsi ty, již zlatník žádný v ryzí kráse nevytepe? Malinko mne zvedni, matko, co tu chtějí u mne všici? Nebudeš se hněvat na mne, smím jim ještě něco říci? Jestli věnce nesete vy, jak to starý zvyk prý žádá, vyslechnětevyslechněte, pěkně prosím, všeho lidstva kamaráda: 84 vemte kvítí, zaneste je, kde keř bují psího vína, žebrákům je dneska přejte, na něž nikdo nevzpomíná! Jestli jsem už v šatech černých, co v den sváteční se nosí, slyšte mne a vyplňte mi, oč vás moje ústa prosí: do studně je hoďte někam, v níž se nikdy nerozední, jaký byl jsem, tak chci umřít – oblecte mi šaty všední! Jestli jste mně ruce také na prsa snad poskládali, jestli jste mi symbol do nich na tu cestu dlouhou dali, uvolněte ruce, prosím – tu levou mně k srdci dejte a tu pravou viset nechte a už ničím nehýbejte! Květy jsem já sám si trhal, bůh mé smysly vábil jimi, v šatě práce já jsem věřil s miliony zrazenými, 85 že jde čas, v němž naposledy sadby zlé se chudák lekal – a tak, jak mám ruce nynínyní, tak jsem na svou ženu čekal... Kde je? Proč ji nevedete? Že by se mne takto bála? Pohlaďte ji aspoň za mne, že mou ruku do své vzala! A teď pějte miserere – Bože, dáváš novou duši? A teď tedy vyneste mne z jizby, jak to mrtvým sluší! 86
Neodevzdaný dopis
Hej, ty duše, vráno stará, hej, ty ptáku – kolibříku, když je kolem tolik jara, nač tu třeba ještě vzlyků? Nezřel jsem tě v světě líném – nežli dveře smrti vrzly, viděl jsem tě za komínem polykat i papír zmrzlý! Nezřel jsem tě v světě šerém – ještě po smrti mne vábíc, vzplálas v ohni tisícerém z mrtvých ptáků na dně krabic. Nežila jsi v světě hluchém – vzlétala jsi nad trůn trůnů, šla jsi k bohu mrazným vzduchem, proč máš ráda žalu strunu? 87 Stokrát ovšem zní v ní znova, nad čím snad už soumrak dřímá, ale nač jsou slova, slova, tkaná rtoma zborcenýma? Je-li život pouhá pára, vzkypělá jen v džinů křiku – nésti dej se, vráno stará, a ty spal se, kolibříku! 88
Můj vodopád
Ještě tě nevidím, ruka tvá kývá mi signálem, který zní jen jako šeptnutí – přišel jsem za tebou, léta jsou za námi, ty všechno povíš mně, já všechno řeknu ti? Ještě tě neslyším, kvítí tvé jde mi vstříc, volá mne, trhá mne, bodá mne vesele. I tvůj vzduch na mou tvář tiskne svou chladnou líc a jsou to prsty i polibky přítele. Tenkrát když zřel jsem tě, jakýs to junák stál rozkročen, rozesmát nad všemi jamami! Tys byl můj vlastní brat, tys byl můj ideál, veselo pro tebe bývalo nad námi! A nyní vidím a slyším tě v jeden mžik, jako když dveře se najednou rozletí – kde je tvých proudů řev, kde je tvých dětí křik, tys také okraden? Odpověz, co je ti? 89 Vodu jsi schovat chtěl? Kdo ti to poradil? Hlupák jen pod zemi pro rozum leze si! Žijem’ a hynem’, že každý jsme věčna díl, a tys mně kdysi řek’, nic že nás neděsí? Hřímej – ó hřímej – ty nesmíš mnou přece být, i když jsme příbuzni, osud si nespletem’ – hřímej – ó hřímej, mne divoký jímá cit a ten mnou točí jak rostlinou před květem: zemře-li srdce mé, ty musíš dále pět, zemřeš-li jednou ty, svět jinde zahučí, co na tom, zhasnem-li? Zhasne-li jednou svět, sletíme slunci kdes do žhavé náruči! 90
Poslední telegram
Srdce jako broskev zde ti dozrávalo, zde ti slavík zpíval, kde kdo měl tě rád – jak to, že jdeš od nás, že se něco stalo, co nás rozloučilo na vždycky už snad? Byl’s prý doma tady. Ó ty divná chválo, která mnoho říkáš, ale neumíš hřát! Kdo je někde doma, tomu stačí málo, nemoc nestraší ho, ani s bídou hlad. Nic ti nevyčítám – každý někde máme místo, s něhož přejdem’ správně v lepší svět, odjinud kdo skočí, smutně vaz jen zláme. Ty to místo hledáš – já v tvém nitru čet’. Vrať se aspoň ve snu, když to tvé tě zklame, a teď ruku dej mi – řekněm’: naposled! [91] Obsah
Rozloučení s jihem7 Hasanaginica11 Městečko na pobřeží15 Háj rodiček17 Chorál žebráků z Primorje21 Píseň ke chvále dalmatských oslíků23 Velrybí zátoka25 „Milom sinu“26 Ranní27 Balkánská rokle29 Košík mořských ryb30 Potapěč32 Pavouci35 Propasti37 Setkání s královnou40 Přístav v T.44 Rybičky z ponorů45 Vycházka47 Bucat49 Večerní divadlo51 Kapličky55 Poklady57 Bouři59 Bonaca60 „Mořský“ pstruh v Neretvě62 [93] Na pohřbu64 Tonko66 Nad mořem67 A přece69 Na vysvětlenou71 Konec světa72 Večerní74 Píseň o podivném vítězství korsárů75 Hymna na slávu Hercegoviny82 Těžký sen84 Neodevzdaný dopis87 Můj vodopád89 Poslední telegram91
[94] Slunovrat
Pořádá B. M. Klika, Svazek XV. Jiří Mahen: Rozloučení s jihem. Se vstupní kresbou Eduarda Miléna. Upravil a obálku navrhl Ladislav Sutnar. Jako 334. knihu svoji vydalo v měsíci říjnu 1934 vydavatelstvo Družstevní práce v Praze, zapsané společenstvo s ručením obmezeným. V 570 výtiscích písmem Antikva č. 1 vytiskla knihtiskárna Orbis v Praze XII. Z toho 70 výtisků na ručním papíře spisovatel podepsal. Vazbu podle návrhu Františka Muziky provedlo knihařství Družstevní práce.
E: lp; 2005 [95]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Slunovrat; Klika, Břetislav Maria; Družstevní práce; Orbis
(Slunovrat - Pořádá B. M. Klika. Svazek XV. Jiří Mahen: Rozloučení s jihem. Se vstupní kresbou Eduarda Miléna. Upravil a obálku navrhl Ladislav Sutnar. Jako 334. knihu svoji vydalo v měsíci říjnu 1934 vydavatelstvo Družstevní práce v Praze, zapsané společenstvo s ručením obmezeným. V 570 výtiscích písmem Antikva č. 1 vytiskla knihtiskárna Orbis v Praze XII. Z toho 70 výtisků na ručním papíře spisovatel podepsal. Vazbu podle návrhu Františka Muziky provedlo knihařství Družstevní práce.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 96

Věnování: Nezval, Vítězslav
(Vítězslavu Nezvalovi - Je vás několik, které miluji a kterým jsem zůstal mnoho dlužen. Rád bych svůj dluh nějak splatil, poněvadž je to lidsky nutno. Toto jsou verše vzpomínek i pouhé veršování z cest. Škoda, že jsme tam nebyli spolu a snad několikrát! - 1. ledna 1934)