Bouři

Bouři
Když zřím vodstvo, jak se vzdouvá, jak by břehům utéc’ chtělo, když mé nervy v struny spřádáš, v housle měníš moje tělo, když tě slyším, jak se řítíš, kyklopská jak věž když padá, když tě chutnám, jak jsi slaná, jak jsi z ledu, ale mladá, když tě hmatám kolem sebe, šťasten, že jsem tobě blízko, konečně co zchvácen klesám v pustém břehu za skalisko: proč mi z tebe deště piští jako píšťal z varhan lesy, proč mší slavnou do mne biješ, zrozenou kdes nad nebesy, proč já slyším kletby z tebe stejně jako výkřik spásy, proč mi z tebe chorál duní, který svátky u nás hlásí? Což jsi obřad nejslavnější, na který jsme zapomněli, ty ho nosíš dosud v hlavě, ty ho ještě umíš celý? Voláš-li mne – na sloup vzduj se, lidská veš-li nejsem drzá – mršť mnou tam, kde v tichu čirém duha v mléčný opál zmrzá! 59